I. SCÉNA V PŘEDSÍNI.

Doposud mne časem děsí,

tovaryše můj,

vzpomenu-li na Secessi,

tovaryše můj.

Chmuří to mou existenci,

jak jsem upad’ v dekadenci,

tovaryše můj!

Ještě hůř to se mnou stojí,

tovaryše můj,

slyšels něco o „Rozvoji“,

tovaryše můj?

To jde se mnou, kam já půjdu,

psávalť jsem tam pro ostudu,

tovaryše můj!

Jedna věc můj jasní smutek,

tovaryše můj!

Ještě v čas jsem k slunci utek’,

tovaryše můj!

Snad by přec si toho všimli,

vůbec nepsat přislíbím-li,

tovaryše můj!

Nepíšeš nic, píší mnoho,

tovaryše můj;

svět nic stejně nemá z toho,

tovaryše můj!

Prolezl jsem staré, mladé,

nemožný jsem nyní všade,

tovaryše můj!

Talent přiznat nebyl sveden

– tovaryše můj! –

v celých Čechách kritik jeden,

tovaryše můj.

Byť mi ho však nepřiřknuli,

uznali mou dobrou vůli,

tovaryše můj!

Talent přiznat přec byl sveden,

tovaryše můj,

v celých Čechách kritik jeden,

tovaryše můj.

Leckdo byl však nestydatý,

vytýkal mi plagiáty,

tovaryše můj!

Přijmou-li vás, říc’ se nedá,

tovaryše můj.

Ale se mnou třikrát běda,

tovaryše můj.

Opsal jsem já – malá chvála –

verše jakés od Dostála,

tovaryše můj!

Blahoslaven budiž třikrát

– tovaryše můj! –

Dostála kdos’ umně vykrad’,

tovaryše můj!

Pravíť pořekadlo denní:

Těžko bráti, kde nic není,

tovaryše můj!

Mistr, hle, jde vyjasněný.

Tovaryše můj!

Přijati... jste všichni členy.

Tovaryše můj!

Ruku k ruce, k páži páže,

Čechy zvykly na blamáže.

Tovaryše můj!

Jeden chlív a mnoho ovcí,

tovaryši mí!

Sem, ó čeští rýmolovci,

tovaryši mí!

Čí už firma špinavá je,

ať se stane členem „Máje“,

tovaryši mí!