I. SEN BÁSNÍKŮV.

V dum moře básník ponořen

zpět hledí v prchlý čas,

a v jeho mysli roste žár,

a vláha stéká s řas.

Zří nivu krví zkropenou,

zří zmatku černý les,

a v dobu reků vznešených

i lotrů – sen ho nes’.

V čas mučeníka letěl s ním,

jenž pravdy odkryl tvář,

když loupežník byl papežem

a králem pletichář.

A na královský nes’ ho hrad,

v němž vysílen a such

mřel na hedvábných poduškách

lhář Zikmund, dobrodruh.

I zřel, jak žernov hříchů všech

mu ztížil tuří vaz,

jak v brázdách čela hlubokých

svit mysli zvolna has’.

Zřel holý na temeně leb,

zřel hadí mozku spleť

a v zmije proměněný vous

a v tváři chorou pleť.

Zřel chtíče vyviklaný zub

a vyschlou kostí dřeň

a v mrtvých ňadrech tupý cit

jak v bahně leklý mřeň.

Zřel vilnosti jak lačný sup

z cev bujnou krev mu pil

a v mrtvé důlky pod čelem

zrak zhaslý zatlačil.

Zřel v spánků hloub jak sedla zášť

a dravčí ukrutnost,

jak v ňadrech v hroznýše se zmoh’

strach, děsný knížat host.

Zřel vztek jak vpřed mu vykous’ hruď

a vzad mu zlámal kříž,

jak širokého plece vzdor

se shýbá níž a níž.

A zřel, jak vše, co zameškal

vzít z něho žití vztek,

už dříve kořistí si vzal

sbor dvorských nevěstek.

A všechen jeho život zřel

a všechen jeho strach,

že císař stejně jako rob

v troud shroutí se a prach.

Že na svět nevrátí se juž,

kde jako bůh byl ctěn –

a zřel, jak přál si znova žít,

ten chabý smrti plen.

A zřel, jak sténal: „Žít, ach žít,

žít, jak jsem ondy žil!...“

a hrozivou jak výčitkou

zrak k nebi vytřeštil.

Jak volal: „Z Tvé zde vůle jsem,

nuž, svou mi pomoc zjev!...“

a zřel, jak oblak v síň se snes’

a zrud’ jak zlatá krev.

Jak zazářil a zablýskal

a z něho mluvil Pán:

„Žít přeješ si? Nuž, přáním svým

buď také potrestán.

Než zkonejší tě v loktech smrt,

již dávno v srdci máš,

snem žití zkveteš, ale v ráz

jej s hrůzou odpykáš!“ –

Dva stíny z mraku vyzval Pán:

klam snů a smrti děs –

a děl: „Z vás každý králi v hruď

své skryté dary nes.

Já usoudil a velím vám:

král znova rád by žil,

tož všecko předveďte mu zas,

co konal a co byl.

Leč všecko proměňte mu hned,

vše rázem jino buď;

ať růžemi zas kvete tvář,

leč trním bují hruď.

Ať sen mu žitím lákavým

a žití strachem jen,

ať místo léků toužených

jest jedem opojen.

Ať po ovoci krásy v snech

páž vztáhne chorý brach,

leč neúprosná skutečnost

ať mění mu je v prach.

Ať zlatý jitra červánek

snem změní se mu v mrak,

ať rty se zdobí úsměvem,

leč výděs trhá zrak.

Co v krvi dávno zhaslo již,

klam znova rozněť v něm,

leč roztop jej a popal jej

děs duše požárem.

Kal krve v prázdná prsa žeň

a do mozku jej plaš,

čím král dřív jiné strašíval,

tím nyní krále straš.

Ať před tebou se stydí sám

i před tou cháskou všech,

kdo koří se mu v poklonách,

leč čekají, by zdech’.

Ať smrti touží uprchnout,

jež dala by mu mír,

a sterou zato žije smrt

a steré hrůzy vír. –

Však byste vykonali vše,

dám na postrach vám stráž;

De Causis, sluha Satanův,

buď pán a mistr váš.

Nuž zjev se!...“ Hle, z mlh vzrostl muž,

kýs římský mistr as,

až k nohám sáhá jeho šat,

a boky svírá pás.

I dí mu Pán: „Zlým rádcem byls,

nuž, také teď jím buď,

ty duší hoříš; králi však

jen mozek hoř a hruď!

A teď mou vůli plňte hned,

v čas řeknu: ,Dosti již!...‘

A básník v blány znamenej

co duchem uvidíš!“ –