I SNEBEVZETÍ SLOVA MEZOPOTAMIE

S místa jež nevím kde už je a klímá

mžourajíc na sluníčko

dívám se skrze zakouřené sklíčko

na náměstí svatého Augustina

Sedím tu za bíledna na výsluní

a za rozuteklými dumami si zpívám

já nejsem žádný Janek spadlý s luny

proto se jim škodolibě posmívám

Andělé vari vás už se vystříhám

a proč mně šeptáte že vše co na očích mám

je lživou lící jen? Já zpytovat v ní odpírám

Buď chvála lelkům v utěšených nivách

ó Elysium v kterém okřívám

Ó drsné laskání jímž konejší

světa vzhled vezdejší

Vezdejší náměstí svatého Augustina

vezdejší chráme před nímž socha Johančina

s mečíkem jenž ji třímá

polekaně se tváří že ho nedá

k vám teda vedla stopa děda Vševěda

k vám kameny a zpečetěná zemi

nad jejichž nepovím otázky oněmí

vezdejšku k tobě který na proč odpovídáš jsem

jaký mír jaký mír v zamčeném tichu tvém.

Odbíjí druhá popolední hodina

do ticha vloupala se tišina

(odkud as odvíjí se čas ta serpentýna

že nikde nekončí a všude počíná?)

a náměstí kde s vteřinou se vteřina

(co bílí holoubci) sezdaly políbením

vzdulo se mrákotným jakoby podezřením

že je edenským snem čehosi čeho není

A kouzlo ještě ani nedořčeno

a usouzení ještě nestmeleno

když vše už zas jak dřív ledaže proměněno

jakoby ve své jméno

Čtu si v něm očima bázlivě přivřenýma

poslouchám cizí řeč ale zvuk mateřský má

je sladká po něčem co se už jednou stalo

a trpkne budoucnem kde byvší započalo

A je to jméno které jménem je

a také věcí kterou jmenuje

je jménem náměstí svatého Augustina

jež jakmile jsem přečet uhasíná

zbyl magický jen kruh který si skoro nevšímá

Johanky s mečíkem a bázlivýma očima

Co těžkého to asi kruh ten na srdci má?

Souží se snad že neví jaká toho příčina?

Vůbec si máločeho všímá

hned kavárny jedním co okem dřímá

na výsluní

Tam dumá jeden jehož vzezření má

podobu s Jankem který spadl s luny

Jestliže byv na výsluní řek’ básník tu připomíná

daleko daleko ještě že duchů hodina

ví dobře posměchu že nadbíhá

Leda by čtenář byl velkomyslný

a spoléhal že pozděj’ porozumí

a jestli ne pomni že básník ve své struny

sáhá jak nejlíp umí.

Co chcete? V hlavě mu duní:

Padá věčně s luny

Kavárna terasa stůl sklenka vína

vedle té kocour a jenž také dřímá

a na židli která nic nepřipomíná

bdí některý kdo lehce zapomíná

I na Carmen která s přimhouřenýma očima

tak často ho líbá

Křížová cesto osudu písniččina!

Sotva si zazpíval napadá jiná

ledaže ten který tu příští zpívá

se ptá odkud ta uhránčivá

odkud ta líně laskominná

po falešném stesku chut.

Na židli která nic nepřipomíná

bdí tedy s očima chytře přivřenýma

jeden kdo velké ono tajemství zná

jak psát „toto končí“ a číst „ono začíná“

Proto tak nerad na Carmen zapomíná

Za čtvrthodinou půlhodina

Věděla o nich sklenka vína

(ta která po kocouřím klímá)

a židle jež nic nepřipomíná

a stůl s kterým to možná jiná?

Já nevím kotvíť všechno, líno,

na mělkých vodách zvaných jméno

a myslí v pýše jíž není rovno

že je neproměnno

A zatím co i čas řek’ bys pousíná

popatřil ten jenž toče sklenkou vína

na Carmen už nevzpomíná

a spatřil (ó taká náhlá tišina)

že sklenka na kterou se dívá

je zčista jasna jakby jiná

Jako by se proměnila

v myšlenku kde světlo spatřila

v myšlenku která ji snila

A myšlenkou socha Johančina

a náměstí svatého Augustina,

jež náhle ví co na srdci má

jenomže pro to není jména

Snad že jsou jména hluchoněmá?

Anebo že jsou jména bez dna?

Jména jak utržená kotva?

Či tak jak hráz by prolomená!?

Jména Jménem zaplavená!?

A spící čas jaké to sny má?

Hned jakby pavučiny jemné

ho opředly že nedoběhne

ale ty jemné pavučiny

jsou on a nikdy nikdo jiný

a sní že jakby širočina

vteřinu po vteřině stíná

(a přec ho nijak neubývá)

a potom sní: Byl jsem zlostnou vzpruhou

střemhlav vymrštěn teď jsem duhou

a třeskutá mě týrá zima

A sní že taje něžně v nížinách

v potůčky šumící po lučinách

a to že je to co na srdci má

náměstí svatého Augustina...

Sní: Já jsem hlas kterým je zříti

za mnou je jiný a on svítí

a svítí jakby na znamení

že to co vidět dávno není

A ten jenž s přivřenýma očima

bdí nade vším nač zapomíná

poznává věci jaké byly

dříve než se proměnily

dřív než se pápěřím rozptýlily

dřív než vody na kterých kotvily

byly je pohltily.

Ne že by dokola pomníku Johančina

zahubená už jen doutnala zřícenina

ne že by proradná tam zela hlubina

ne že by lstivá domlouvala hladina

ó nikoliv málokdy bývá

prolhaná lež tak přesvědčivá

jak ona která nahradila

náměstí svatého Augustina

obsažná a bezpříčinná

Ale z meče který třímá

chabá paže snad že Johančina

stoupá dým jaká však divná

věc to: je ho slyšet očima

A tím zřetelněj’ ho slyšíš

čím je dál čím průsvitnější

Hlásá káže a zaklíná

vidět že jiná a věřit že jiná.

Jeden kdo lehce zapomíná

otáčí sklenkou svého vína

kde v klubíčku jak kocour dřímá

náměstí svatého Augustina

Nad kouzlem meče Johančina

nežasne; ani ho nedojímá

Johanka! Dívka jako jiná

Jestli ten kdo toče sklenkou vína

tak nerad zapomíná

to že je tolik dívek s očima

sklopenýma mhouřivýma

na které ach co se navzpomíná!

Usmívají se on ty úsměvy snímá

očima velmi zářivýma

osmnáct roků je mu

úsměvy snímá jimi se přiodívá

ty které obnosil pohrdou stihá

po právu přirozenému

Osmnáct roků mu je

kouzlem met a kouzlo snímá

ó také kouzlo oči sklopeny má

a nadšeně mu přisluhuje.

Očima hrozně dychtivýma

mlčelivýma půvabnýma

osmnáctiletýma očima

zobačil závrať ana vlíná

a že ho sklíčí

ze zlostných očí mu cválá vlna

ta devátá ta rozhorlená

mdloba zrada padá na kolena

o milost škemrá stená, pokořena

devátou tou vlnou ta ji

rozhorleně sháší syčíc

Tvář v tváři kouzlům vasalským

ho zbožňujícím jemu holdujícím

on s očima trochu přimhouřenýma

netečnýma zpupně ledabylýma

vypřáhá chytrýma hmaty zlodějskýma

řijící oře trigy,

a čele světu celistvému

stanoví po právu uchvácenému

po právu sobě přirozenému

po svém právu mladistvému

i že zpřeží je i že řídí

mumraje hvězd. A lidí.

Skrz něho snů svých palatýna

je skutek snem a skutkem vidina

skrz něho ona roztodivná

mluva vidin sama vidina

a jež se kadeří a vzpíná

hlásá káže a zaklíná

vidět že jiná a věřit že jiná

(Kterak ó řeči odvrátit zraky

od toho dýmu rodné Itaky

kam vyhojeni plujem zpátky?)

Skrz něho čas jenž stíná sebe sám

ta milosrdná guillotina

Skrz něho láska Carmenina

tak vytrvale beznadějná

co místo lístků písničky má

(vadnou jak smutek koncem června)

Skrz něho bdělý sen co sny má

o něm jenž toče sklenkou vína

tak snadno zapomíná

Bdí s půvabnýma dychtivýma

očima krutě mlčelivýma

otěže bič a sebe třímá

aťsi daleko ještě duchů hodina

Bdí o vyznáních – snímá je se rtů

děvčátkům kterým není do žertů –

o kouzlu meče Johančina

– ó popínavá touha růženina

jež místo květů zvonečky má

a vyzvánějí koncem června

vidět že jiná a věřit že jiná

On ledabyle ukrutný

bdí samosamo-jediný

nad kouzly kterým vévodí

protože je vymýšlí

Je řečí která utuchá

je andělským snem padoucha

je tajnou krásou ropušinou

je kuřátkem jímž dravci hynou

a které se na konec přece vzdá

protože úskoky pohrdá

a protože ví kde je pravda

Vymýšlí ráj aby lépe ho ztratil

a „ano“ aby moh’ odmlouvati

a oheň by jím shášel oheň

uhádli jste je bohoroven

Bdí svrchovaně nepřítomen

nade snem který je snem o něm

bdí jak se po kočičím vkrádá

do dívčích srdcí (mají ho ráda)

a když se vkradl – žežulka

se ozvala a ponouká

ke krutým žertům toho kluka –

stručně drápky své do nich zatíná

Bdí nad sebou an ověnčen

dívkami s očima sklopenýma

kvůli nimž na chvíli zapomíná

že přišel se zlým úmyslem

kterého vůbec nezapírá

(„a my mu ještě kvítí střem“)

Bdí nad klokotáním slavíka

jenž ve jméno těch dívek lká

a lkáním se marně dotlouká

milosrdenství hříšníka

ten ještě z jeho trylků tká

zradu jíž se holedbá

protože ví že věčná odplata

nikdy ho nepotká

Bdí že si rouhavýma rukama

vlastní hříchy s čela snímá

a uštěpačně ukazuje

na nářek dívek které zrazuje

věnče věncem hříchů svých

čela oněch zrazených

Bdí svrchovaně nepřítomen

na prahu vlajícího ticha

nade snem který je snem o něm

bdí osmnáctiletá pýcha

a v bohorovné bdění vlíná

pokušitelská laskomina:

– – Vloupat se ve skrýš Bděla slova

Být bohorovným strážcem boha – –

Veliké mlčení se slov tkáno

z nich jedinému nakázáno

střící nachystané ráno

A ono slovo takto nazváno:

„Nad davem Nikoliv Bdí Ano.“

Kde však to slovo uschováno?

A poznal lež která mu hovoří:

– – Bdělé slovo hřmí a hoří. – –

Do druhých jakby v stádo ohaři

hned rouhání hned hrozba vráží

dva rozdurděné zraky sjely

v boku ticha ránu otevřely

která se nikdy nezacelí

a z česna slova vyrážejí

roj rozhučelý rozepělý

(zlodějské ruce se jim smějí)

řekl bys včely řek’ bys včely

Ruce laskáním zraňující

sáhly po harfě té co by létavici

(sesmekla se po vlající kštici

co ptačí tah když letí jásající

do nebes aby zased’ po pravici)

dosáhnout však netroufají si

kdoví kam by se poděly

jeť harfa nástrojem andělím

a stoupá lačnou serpentýnou

zní po stezkách které se vinou

po panenském úbočí

kudy bdělé ano hřmí

Ó oči oči jež jste prozřely

vy které vidouce jste uslyšely

uslyšely rozepělý

sloupek dýmu zkadeřelý

řekl bys včely řek’ bys včely

a řekl: – Včely –

Nesou se jakby do včelína

k báni Svatého Augustina

kde ve zklenutém pohřebišti

vyčkává minulost a příští

švihlého rozkazu by vyšly

kohortám oněm vstříc jež sviští

jak strunné harfy pod bičišti

(žoldnéřský peán v tábořišti)

či hřeben drsně česající

hustou elektrickou kštici

oběžnic a létavicí

(zpod hřebene ty jiskry dštící)

A je to harfa somnambulní

nesčíslné jsou její struny

která Bdělým slovem duní?

A zas tu lež a takto hovoří:

– Je to ta od které hoří. –

Na to on: – Svět jedna pochodeň

ale kde ale kde pramení oheň?

Jestli i lež mně selhala

kdo na světě mně radu dá?

Které slovo uloupiti?

V kterou strunu udeřiti?

Proč v tisíci a proč ne v třetí?

Která je Bytem? Jak ji rozliším?

Jak loupit jestli neznám skrýši?

Jak volit je-li pravá skrýše

tam kam jsme vpadli nevolivše?

Ten co tak lehce zapomíná

(nebesa jsou mu milostiva)

pozvedl sklenku svého vína

kde... však on ví co že tam dřímá

Očima hrozně dychtivýma

mlčelivýma půvabnýma

osmnáctiletýma očima

vyzývá lačný čas jenž dřímá

vyzývá svět jenž o něm sny má

a také sebe palatýna

poslušná kouzla též jež třímá

a poprvé ho závrať jímá

A je to závrať která snímá

bázeň a velí státi zpříma

Rukama osmnáctiletýma

krásnýma rukama kacířskýma

mrštil svým štěstím k nebi

a s očima za ním zvrácenýma

děl: – Káži. Bůh je-li se zjeví!

Jehňátka smečkou mladých vlčat štvaná

modlářka když našla v posteli satana

vrabčáci peroucí se vesele

či zase velká váda křepelek

opilí siléni ženoucí do vinicí

zjímané stádo mladých řeholnicí

páteční žebráci kterým se zdálo málo

almužny lakotné jež srdce darovalo

vřískavé zklamání bezbožných uličníků

když musili hořce plačícímu děvčátku

vrátit ukradenou loutku...

ó vedle povyku jenž pukl v oblacích

když onen buřič rouhaje se výkřik’

je sabat rovníkovým mořem když se jiskří

je pohodou kde spí hlazených koulí třpyt.

Ó arpeggia divě prchající

když zkameněl vyvřelý signál na polnici

když jechal houf pozounů střásající

hořící rouno své na zem vychládající!

Slovo! Čí jménem že i slunce v něm se sluní

kdo řádí v struně té že zmlkly všechny struny?

Slovo! Co poví jestli svolí mluvit po člověčím?

Myšlénku Jáhvovu? Stesk jehňátka jež mečí?

Tak jako smutná karavana

plačících ženských vyhnaná

ze serailu padišaha

a do čtyř úhlů rozmetaná

(věna byla zadržána

jaká hanba jaká rána

Mušarabiemi patří

favoritka teď jí patří

šperky tretky které našly

po těch druhých z těch si nyní

může vybrat otrokyni

ale favoritka kvílí

za mřížkou mušarabií

kdeže jste družčiny pocely

šíražskou růží co voněly

favoritka jež teď sama

padišahem milována

šla by raděj s ostatními

(k vůli družce s dlouhými brvami)

jsouc však vyvolenou nyní

patří mušarabiemi

stesk jak eunuch zkamenělý

před mřížkami její cely

Ženské za posměch ho měly

na útěku se obracely

hrozily pištěly klely

– požatá ta kočičina –

kde by se nešťasné nadály

že ta kterou proklínají

patří mušarabiemi

a zrak jakby vyloupený)

tak jak ta smutná karavana

tak pozounů též houf kam švihá

obratný třesk polnicí má

zloupený ten zrak kde škytá

povinná pýcha favorita

Prostřed zdupaného ticha

(přehnala se karavana

do čtyř úhlů rozmetaná)

švihá signál na polnici

do pozounů střásajících

rouno zemi zmlazující

flétnina nit se švižně plazí

jak zvěd skrz mlází

padne-li na Slovo Slovo ho srazí

Kde však je Slovo kde ho skrývá

ticho ta pampa nedůtklivá?

Ten co lehce zapomíná

(ruka mu dumá na sklence vína)

vstal a oči vbodeny má

až někam do nedozírna

Že by snad nadcházela hodina?

Rukama vzhůru hledícíma

a rozhýčkaně loudivýma

jako by žebral o stigma

(Poťouchlosti lžimučedníka

s ústy jejichž jizva říká

dlouho že se neodříká

choutkám toho pacholíka!

Ale kterak nevyhovět

očím vbodený jichž pohled

vidí dále než kam dohléd’?)

Dál než kam se zapomíná

Dále než kam Carmenina

jména písnička zní siná

Za úsměvy které snímá

se rtů dívek se sklopenýma očima.

Nad magický kruh jenž spíná

náměstí svatého Augustina

nad čar meče Johančina

Skrze harfu létavici

skrz arpeggia prchající

před signálem na polnici

a až tam kde Slovo, bdící

s prstem na rtech, vyhlíží si

oči oči jejichž pohled

zří dál než kam člověk dohléd’

S prstem na rtech, tím chci říci

že to je slovo mlčící

Tím chci říci: Nenapsáno

ni vytesáno

nevoláno

nebubnováno

netroubeno

nevyzváněno

nezřeno ni neslyšáno:

Slovo! Světel křik jich léno

tichem světel ohraženo

Uchvácený rouhač klečí:

– Promluv Slovo promluv řečí!

Kterak tě mám zbožňovati

nevím-li jak jmenovati?

Kterak tě mám milovati

nevím-li jak zavolati? –

Rozhýčkaně loudivýma

rukama hor patřícíma

nabízí co na srdci má

totiž vše nač zapomíná

A nebesa jsou milostivá

Ó nebesa jsou milostiva

zatvrzelému jenž je vzývá

neb když se mocným připozdívá

je prosba lotrů nad vše libá

Světel křik a září lícha

přeskočily hradbu ticha

srší odtud jakby skřítci

o závod k zemi šplhající

Nebo že by se to včelí

kohorty snad zase vracely?

Ne včely jsou to je to déšť

padá prška písmenek

Písmenek kterými nečteš

v žádné lidem známé knížce

Sotva které připeláší

běží co mu nohy stačí

a choulí se pod věc již značí

Proto též se říká: Jméno

bylo skutkem učiněno

čili: Rozuměti slovům

může jen kdo znov’ a znovu

klne pádu Adamovu.

ME-čícímu kůzlátku je

stejně věřit jestli žaluje

jako duchu který duje

nad prorokem když tu prorokuje

ZO-diak rozkročmo stoje

řídí heroické boje

bezpečí a nepokoje

PO-utník z usedlíků tyje

leda snad že odškodní je

věnečky které jim vije

z plesu svého jenž mu proutím je

(Běda těm kdo pohodí je)

TA-ké z borůvčí a šalvěje

také ze své věčné naděje

MI-lostí zveme več dozrál

svatý za to že jí pohrdal

E pak víkem je jímž kryje

slévač kadlub kam se lije

M-E-Z-O-PO-TA-MI-E

srdce zvonu kterým bije

slovo Mezopotamie

když se rozpomnělo čím je:

Vlastí těch kdo milují

ohně jež je ztravují

Do té vlasti vede brána

navečer osvětlovaná

velikýma písmenama

srdečná pouťová reklama

S rukou na srdci se dušují

odpřísáhla zhasla plují

do snu který o nich sny má

do snu kocoura jenž dřímá

na stole (ten také klímá)

pod plachtou s pestrýma pruhama

Daleko je duchů hodina...

Stín jeden z těch pruhů snímá

siláckýma pažema ho

háže na chodník jenž sny má

o někom kdo s horoucíma očima

nad vším bdí a na vše zapomíná

(A ta terasa ta stinná

je aniž se přičinila

div ne stánkem Hospodina

pod nímž láska Carmenina

hlídá Slovo nad nímž klímá

ten co ach tak nerad zapomíná)