I. Sněženky.

Jsme kvítečka života bílá jak sníh,

co ležet ho zůstalo na haluzích.

Jak nebesa vzplála v slunečním lesku,

my k životu našly z ledu si stezku,

a smích,

jímž nebesa hrála, meze i skála

v nás nalezla náhle na rtech svých.

Chci kvést! děla louka i vychladlý mech,

chci žíti! to země byl bouřlivý vzdech,

my, kveteš už, řekly, v nás tvoje žití

hle, lístečkem drobným září a svítí,

a břeh,

zkad poslední stekly slzy, je změklý

a skřivana čeká s písní v rtech.

I ty, který v kadeřích ležet máš sníh,

pojď, rosteme pro tebe, abys nás zdvih',

ať života píseň nová a svěží

jak v pupenech míza k srdci ti běží,

a smích,

jejž tlačila tíseň, všednosti plíseň,

z těch lístků ti zaplá na lících.