I. SONET.

Bych smělost měl, jaké mám vůle plání,

a mohl s vámi mluviti kdes v skrytu,

jak láska ve stálém mne týrá citu,

já nesnášel bych tolik běd a lkání.

Jak list se třese při každičkém vání,

tak já se chvím ve vašich očí svitu,

má všecka síla mizí bez soucitu

mou žhoucí slast mi berouc, ó má paní!

Tu utíkám se k Lásce, pánu svému,

by mluvil za mne u vás s horlivostí

o něze, z vás jež proudí srdci mému.

Vás, paní, za to prosím v zdvořilosti,

bez hněvu slyšte jej a věřte všemu,

on pravdu řekne vám, jen v počestnosti

jak váš jsem, k čemu síly nemám dosti.