I. Spor v rodině královské.

Vládl veliký král Sancho

ve své říši v Kastilii,

don Garcia, bratr jeho,

vládl opět v Galicii.

Ale o vlastnictví trůnu

mezi bratry boj byl stálý,

až se ve krvavém boji

utkali ti oba králi.

Sancha Garcia tu lapil,

lidu sta mu pobil hněvně,

šesti mužům pak jej svěřil,

by jej ostříhali pevně.

Stopoval na rychlém koni,

slední zbytky jeho ztráty,

mezi tím, co velkou bolest

cítil Sancho takto jatý.

Začal prositi své strážce,

aby jemu volnost dali,

mnohou milost, velké statky,

za to z jeho ruky vzali,

a pak v země jeho bratra,

aby nikdy nevpadali.

Ale všichni jeho strážci,

mlčky stáli nepohnutě,

hlídali jej, až by král sám

rozsoudil tu dle své chutě.

Co tak zajat byl Don Sancho,

Alvar Faňez se tu zjeví,

a tu strážcům krále mluví

a řeč jeho kypí hněvy.

„Hoj, vy zrádci, pusťte krále,

podle vězníte jej tady!“

A již mezi ně se vrhnul,

vztekle vpadl v jejich řady.

Rázem dva meč jeho skolil,

čtyři prchli polem, nocí,

osvobozen byl Don Sancho

z hlídačů svých kruté moci.

Silným zavolal tu hlasem:

„Manové, sem obraťte se,

stará sláva Kastilčanů,

rytíři, ať ve vás hne se!

V cti jste povždy chránili ji,

v každé řeži na bojišti,

dnes ji přece neztratíte,

ať dál vzrůstá v doby příští!“

Čtyři sta rytířů čackých,

přisáhlo k praporu krále,

v tom však v trysku nejdivějším

Cid sem cválá nenadále.

Tři sta rytířů on vede,

staré šlechty v staré pýše,

sotva uzřel je Don Sancho,

jak mu hruď se vzpjala výše!

A on pravil k rekům svojím:

„V pole nazpět, druzi milí,

přišel Cid a zvítězíme,

pole naším je v té chvíli.

Vlídně uvítal pak Cida,

statečného Kastilčana:

„Rodrigo můj, buďte vítán,

štěstí jste mi přines z rána!

Jak vy dnes ve pravou chvíli,

nikdo nepřišel z mých zemí,

aby sloužil pánu svému

jak vy, Cide, jenž ctěn všemi.“

A Cid králi odpovídá,

smělý hovor, vyzývavý:

„Věřte, pane, dnes jste dobyl

lacině to pole slávy.

Garcia vy bratra svého

račtež do zajetí vzíti,

jinak chci, jak vasal věrný

koruny, hned pro vás mříti.“

V tom Don Garcia se blíží,

co tak ve hovoru dleli,

nevěděl nic, co se stalo,

vítěz byl a převeselý.

Vesele si prozpěvoval,

bratra jak chyt pevnou páží,

kterak držel jej a pevně

v rukách svojích věrných stráží.

Sotva spatřili se králi,

hoj, boj opět vzkypěl dravě,

drsnější než první, v kterém

Sancho podleh bratra vřavě.

Garcia byl zmožen rázem,

vojska jeho udolána,

Garcia Cid srazil na zem,

silnou páží, jaká rána!

Vesel nad takovým lupem,

před svého jej přivlek pána!

Okovy mu ihned dány,

a teď ve vězení v Luně,

podle vůle krále Sanchy

Don Garcio lká a stůně.