I. Starý obraz.

Zda slunce západ viděls na pustině,

kdy ku zemi se stín za stínem snáší?

Tak ticho jest, roj komárů jen líně

se točí v kole, darmo ruka plaší

jich kmitný hon. Mrak na západu vstává,

jak šedivý lem hávu, v němž noc blízká

jak upír lehne na ta lada tmavá.

Zář slunce v posled hledí do křoviska

a vyplaší tam bílou noční můru,

pak táhne ještě stepí dlouhé pruhy

a klesá níž, juž s bohem zemi dává.

Šer nyní roste, zvolna v lehkou chmuru

kraj nebe stopen, brzy tmí se luhy.

Teď cvrček spustil v porosené trávě,

teď utich zas a komáři jen hravě

kol bzučí kruhy splétajíce vírem.

Slyš, křídel ruch, zas ticho; třtina k třtině

se sotva nahne. Na obzoru širém

juž visí noc. Jen tma bdí na pustině.

Dvůr panský stojí v stepi o samotě:

má střechu z šindelů, je v starém slohu,

na místě věží topol v každém rohu

a ostružiny list na suchém plotě.

Je vetchý juž, má oken dlouhou řadu

a spuchřelý juž balkon na průčelí,

pak úzký průjezd ke zpustlému sadu,

kde v kopřivách se altán sešlý bělí.

Na hřebenu střech stará korouhvička

ve větru hvízdá celá rezovatá,

když půlnoc do spánku step vichrem hýčká;

dvůr umeten a těžká k němu vrata

jsou pobita a závory dvě mají.

Ta vrata jistě všemu odolají,

a světélko když v oknech dvorce skočí,

hned zaštěká též smečka chrtů divá,

zář svítí tmou jak dvoje vlčí oči.

Stín topolů se v nízká okna dívá

a noc jde kolem posupně a tiše.

Ve starém sále osvětleném spoře

pán dvorce dlel u nedopité číše.

On jediný bděl v celém spícím dvoře:

nad číší nakloněnou těžkou hlavu

jak v minulosti trudném vzpomínání

hned spouštěl níž a hned podpíral dlaní,

sám snů se děsil v myšlének svých davu.

Síň, v které bděl, to staré večeřadlo;

kol podobizny staré z vetchých rámů,

jak noční lampy světlo na ně padlo,

se dívaly tak zvědavě a plaše.

Tu s kordem děd a tam jsi viděl dámu,

jíž papoušek na bílé ruce seděl;

tam kmet jak z hrobu oděn do rubáše

tak mračně z černavého rámu hleděl,

a bílý límec hustě nabíraný

jen přísnou bledosť jeho tváře zvýšil.

Ty obrazy kol sálu obě strany

zde střežily jak svědci starých časů.

Však dvorce pán se velmi málo lišil

od těchto v rámci tváří sesinalých;

juž mnohá nitka stříbra v jeho vlasu

se zaleskla, jenž ve prstencích malých

mu hustě splýval husté nad obočí.

Byl ztepilý a ostrých, šedých očí.

Svou hlavu zved jak sněním zpitomělý

a krokům slouchal, které chodbou zněly

a které sotva těžká rohož tlumí.

Pak zase hlavu sklonil v staré dumy

a nevěděl, že dlouhou chvíli stojí

u dveří Šimon, jeho sluha bdělý,

jak ten, jenž váží něco v hlavě svojí

a myšlénku svou sdělit přec se bojí.

Mám tedy syna! Nebe dobrotivé!

Mám věřiti a mám se těšit tomu?

Pět měsíců, co vrátil jsem se domů,

má žena chřadnouc žije v dumě snivé;

mne hlodá myšlénka: já tisíckráte

se ptal tě, Šimone, a prosím nyní,

tu zaplaš dumu, co mi čelo stíní,

a hada zab, jenž ve sny mé se mate.

Mluv pravdu, bohem v svědomí ti sahám:

co byl jsem z domu, kterak tady žila?

Ó mluv, ó mluv, já tebe zapřísahám!

Jak vždycky, pane, tichá, klidná byla.

Rci, byly návštěvy snad jakés tady?

S kým hovořila, s kým večery dlouhé

jste trávili? Či přeludy to pouhé,

co plete se mi v mozku dohromady?

Ó, kdo mi světla dá a kdo dá rady?

Tak nejspíše to bude, milý pane,

jen chorobou váš bědný mozek plane.

Mně věřte, pro vás třeba dal bych žití:

však náhle paní smutnou začla býti

a upadala v dlouhé zamyšlení,

a hlubší vždy, co její čas se blížil,

skráň její nesla vrásku utrpení.

By přelud sen byl, co mne včera tížil!

Kdo snům by ještě věřil, pane milý?

Ty myslíš tedy, mníš, že viny nemá?

Kde ale k víře nabrati mám síly?

Ó Šimone, proč ústa tvá jsou němá?

Zde dělo se cos, mluv, a okamžitě!

Ty bledneš, chvíš se? Vy jste jako dítě

hned splašené; co dělati mám více?

Já zaklínám se, přísahám, nic platné –

ba řek bych, vy svědomí máte špatné,

to v duši hlod a pláč vám žene v líce.

Máš pravdu, hochu; když jsem poprv spatřil

své dítě, já jsem s myšlénkou se sbratřil,

že není to má krev, co tisk jsem k hrudi.

A není, není! Myšlénka ta trudí

a pálí mne a pokoje mi nedá

a všady za mnou hlavu hadí zvedá.

Já dítě proklel v prvním víru zlosti

a odřekl se jeho pro vše časy!

Pro pouhý nápad pošlý z šílenosti!

Od času toho sem tam moje vlasy

juž zprokvetaly, brachu, šedinami,

a stále mučený jsem myšlénkami,

a ona stále více zamyšlená.

Ó Šimone, to není víc má žena,

a dítě to – mít nemá moje jméno!

Tak v blud se hlouběj vaše mysl sklání,

ba dítě vaše dosud není křtěno!

To zůstati tak nemůže již déle,

sám křtíti dám je. Promluvte přec směle

a zeptejte se přísně svojí paní,

co odpoví! Vždy hlavu kryje v dlani

a tvrdošíjně mlčí nebo vzdychá,

pak odejde a přitom pláče zticha.

Nuž tedy jdi a pokřtít dej to děcko,

snad zdaří se mi zapomenout všecko!

Let deset my jsme spolu žili

vždy svorně, šťastně, vesele,

ó co tu bylo krásných chvílí,

když sjížděli se přátelé,

a krásnějších, u krbu sami

když v svatvečer neb v neděli

jsme v rozhovoru povídkami

do noci dlouho seděli.

Pak náhle tato přísná změna!

Vždy bez důvěry, zamyšlena,

chodící domem jako stín,

ve zraku nocí dlouhých sledy,

na čele stopu těžkých vin

a požehnaný děckem klín.

Ach, otče, otče, naposledy

to tiché její blouznění,

ty vytřeštěné v prázdno hledy,

to domem noční bloudění,

ty řeči plaché, nesouvislé –

Kdož v těch by, pane, hledal smysle!

Ta rána přišla od boha.

Ty rekovně jsi snes ji věru,

teď, když se chýlí ku večeru

tvůj život, ó zachovej klid!

Jsouť naše trudy záloha

na lepší nebeský náš byt.

Mně ale tenkrát juž děl cit,

když vstříc mi po návratu z cest

to nesli děcko: Není tvojím!

a já se, otče, příliš bojím,

že pravdivý cit tento jest.

Já viděl tahy – ne však svoje,

já viděl úsměv – nebyl můj,

já těžké prodělal jsem boje,

já zavřel v srdce hloub žal svůj,

já byl vždy vlídný, shovívavý,

já snášel všecko bez únavy,

až jednou v divném jakéms zmatku –

ó tenkrát ďas hrál se mnou sám!

já proklel dítě své i matku

jak sebe – nyní přísahám

a vyznám se ti, vyznám v žalu:

zde bylo to a nikdo posud

to neví, co se tenkrát stalo.

Já zasáh smělou rukou v osud:

to bylo před křtem dnů jen málo,

já v žárlivosti děsném palu

svou ženu týral otázkami,

zde v ložnici jsme byli sami –

však ona plaše zardělá

jak obyčejně mlčela

a klesla potom na kolena.

Já slyším ji, jak posud stená,

však ani slovo jedno jí

z úst nevyšlo; jen slzí proud

ten vyřknul nad ní celý soud.

Tak ticho bylo v pokoji;

já v duši pekel žhavý plam,

křik: dítě toto proklínám!

a kdesi v koutě temný hlas

mi odvet dal, až dům se třás:

„Já kletbu tuto přijímám!“

Tam kdes to bylo za obrazem.

Má žena omdlela a na zem

se sřítila; já vyběh ven,

mnil, poslední můj že to den.

Však více člověk přestojí!

Teď ubohá juž dotrpěla,

smrť jejího se dotkla čela

a ona dřímá v pokoji,

však tady, otče, zde to pálí

jak tisíc divých plamenů,

zrak duše mojí, věř, se kalí,

když na všecko to vzpomenu,

a divím se, co snésti mohu.

Juž přešlo to – vše poruč bohu!

To v minulosti hledání

jen nosí trud a stýskání,

jen nové vymýšlíš si hřeby

do rakve svojí – nech to být!

Spíš obrať oči svoje k nebi

a boha pros, by dal ti klid!

Co o kletbě díš na dítěti,

ta, věř mi, k bohu nedoletí;

jeť moudřejší on nežli lidi,

již sebe pouze v bohu vidí

a myslí, že on kleje též

neb žehná, jak jich dělá lež.

Jen najít konce této studny,

jen míti jeden paprsk bludný

v ten labyrint mých domněnek,

snů, vidin, představ, smyšlének!

Ten hlas, jenž přijal kletbu mou –

Byl klamem smyslů, echa hrou!

Tys v horečce, kdož ví, co slyšel,

tys podrážděný v jizbu přišel,

a v hlavě krve hučení

ti přišlo jako mluvení

neznámých úst; – buď opatrný

a sám nevrážej sobě trny

do duše bohem zkoušené

a dost již bídné, zmučené!

Pak blouzniti když začala,

proč prchl Šimon z domu mého?

Proč lhostejně vždy vítala,

když k ní se tulil, hocha svého,

proč tajně vždycky plakala?

A potom – pověz – v umírání,

když byla v sledním tažení,

proč na ten obraz bez ustání

se dívala v svém úpění?

A právě mluviti když chtěla,

tu smrť jí ústa uzavřela.

Že tenkrát prchl Šimon z domu,

já nedivil se pranic tomu,

byl věrný druh, měl tebe rád,

a nemoh chudák unésti

to velké tvoje neštěstí;

o propuštění – pochopíš –

že neřek ani, bál se snad.

O její smrti hovoříš?

V tom teprve je, pane, klam;

ó věř mi, k smrti černým tmám

já na sta duší juž jsem ved,

a dobře znám tíž jejich běd.

V tom zápase se leccos mate;

v tom víru jeden na předmět

všech myšlének se žene let,

a v to zas páté přes deváté,

a předmět sám významu nemá

a ústa v tom jsou smrtí němá.

Však na obraz se podívám

a sundám jej; snad najdu tam

přec stopu, stín, snad vysvětlení,

a nic-li, k mému ukojení

to poslouží. Ký dutý zvuk!

Teď větší moře mojich muk!

Hleď, otče! tam, kde oči byly,

dvě díry zejí ve plátně!

Ó ten to uměl obratně!

Za obrazem on číhal skryt,

na slabou její číhal chvíli!

Ó nesklamal mne přec můj cit!

Ó bože! divná záhada,

nad kterou rozum v soudu stojí!

Div v šílenství že nepadá –

ó bože, dej mu sílu v boji!