I. Stesk Jimeny.

Hraběte Lozana dcera,

Jimena ctná, ušlechtilá,

k stolu sedla k svému choti,

o lečems by promluvila.

Plna smutku, nepokoje,

který pálí, který bolí,

zřela chotě, jenž v boj táhnul,

kdož ví, nezhyne-li v poli.

Zachází s ní s nedůvěrou,

vojín ukázal se býti,

domnívá se, nad Lozanem

znovu že se touží mstíti.

Ač byl hrabě zcela pomstěn,

v bolesti své dále lkala,

se slzami lásky v oku

tiché vzdechy k nebi slala,

k němu v hoři velkém štkala:

„Jak neblahá je dáma urozená,

jíž chotěm stal se čacký smělý muž,

jest v lepší štěstí selka vyvolená,

kdo její blaho vyrvati jí můž?

I vzbudí-li se, není opuštěná,

choť vedle spí, nechť noc se smráká juž,

zří vedle sebe muže svého spáti,

a dřív-li vstane, večer se zas vrátí.

O divých bitvách sen ji nevzbudí,

synáčka svého ku prsu si nese,

jej nasytí, své drží na hrudi,

když zří, že usnul, rozplývá se v plese.

Svět její, chata její, netrudí

ji okolí a co kol světem zve se,

o zlatý dům se nestará v své chatě,

ví, štěstí největší že není v zlatě.

Pak přijde neděle! To pravé žití

v košilce čisté, ve svatebním hávu,

jí tolar v šňuře ze korálu svítí,

ty zříš, jak veselí se v družek davu,

pak tancuje se, smích tu musí zníti,

jsou sousedky zde, v děvčat patří vřavu,

žert mnohý hrubý v drsném zazní hlase

a ona stará posud mladou zdá se.“

Rodrigo nemůže snésti

Jimeny to naříkání,

při jilci Tizony meče

přisahá v svém odhodlání:

nepůjde víc na hranice

v děsné s Maury zlými klání,

s ženou svou chce vesel žíti,

spokojeně v radování.