I. Stříbrná hrobka zašlého života,

Stříbrná hrobka zašlého života,

na věky skrytého lidskému rodu,

měsíc se věčným prostorem kolotá

k neznámé přišlosti tajnému bodu.

Letí a letí prostorem bez hrází,

který jej pohltí, jako jej zrodil –

matku svou, zemi na cestách provází,

jako s ní v pravěku mládencem chodil.

Vše, co v něm žilo, vše, co v něm kypělo,

z něho co tvorům se vlévalo do žil,

v jeho co lesích, v stromoví šumělo,

co za svých jiter a večerů prožil –

všecko teď v hrobce stříbrné ztajeno,

která se zjevuje za nocí lidem,

co všemu tvorstvu dáno jest za věno,

vypráví hrobního nápisu klidem.

Bývalá moře, pouště a planiny,

vyhaslé vulkány, vysoké hory

v stříbrný nápis splývají jediný,

svítící nad zemí: Memento mori!...