I. SYMFONICKÁ BÁSEŇ

Samorostlý, volný junák

na Tvých nivách vyrost’, Vlasti,

samorostlou, volnou Píseň

zapěje Ti duše má!

Nečekej však, otčino má,

z úst mých Píseň ulísanou,

drsně žil jsem, drsný hlas můj,

drsná bude Píseň má.

Melodie Písně mojí,

pobouří-li mysl Tvoji,

odpusť, Vlasti, lyra moje

disonanční nástroj je...

Nemáť ona germánského

ladění ni francouzského,

je to nástroj samorostlý,

samorostlé jeho „a“...

Ze života svého Píseň

zapěti chci, Vlasti, Tobě; –

junácká a břitká Píseň

dříme na dně duše mé.

Nemiluji lstí a oklik,

rád se biju otevřeně, –

přímo myslím, přímo jednám,

přímo za svým cílem jdu!

Po břiše se plazit neznám,

hřbet svůj hrbit nedovedu,

hlavu svou jsem vždycky nosil

směrem k jasné říši hvězd...

Nemám statků, nemám jmění, –

jediným mým statkem krásným,

v kterémž sídlí duše moje,

Svoboda jest mysli mé.

Čas a prostor domovem jest

duši mé, jež volna jesti,

modré hory, valná moře

vykrašlují domov můj.

Mysl ničím nespoutanou

nad poklady světa cením,

po volnosti, po svobodě

vzpínal jsem vždy ruce své.

Volně moci pěti o tom,

co v mé duši hřímá, jásá,

bouří, jásá, hřímá víří,

jediná jest tužba má!

Volně moci pěti o tom,

čím mé lidské srdce jásá,

čemu se má duše směje,

Písně mojí jesti cíl!

Proto odpusť, moje Vlasti,

krotká Vlasti, dobrá Vlasti,

zda ti ze slok Písně mojí

znít a hřímat bude smích.

V těchto nudných dobách klidných,

co mužnému srdci zbývá,

než-li smíchem, ostrým smíchem

místo meče bojovat?!...

Zde však viz již, Vlasti moje,

„scenerii mojí Písně“; –

cinky-linky, klinky-cinky...

Hoši, vzhůru oponu! –

Na počátku Bohatýrské,

přiznávám se bez obalu,

že mne k zpěvu ohnivému

nadchnul slavný Antonín.

Slavný mistře Antoníne,

pěvče „Písně bohatýrské,“

doufám, že Vás tyto řádky

vynatrefí při zdraví.

Přijměte mé poručení,

ruky stisk a pozdravení,

ježto jsem však člověk dvorný,

zdravím také paní choť.

Pozdraviv Vás úctyhodně,

slavný mistře Antoníne,

směle mohu zabořit se

v struny svého varyta.

Píseň naše Bohatýrská

(předem již to v kříži cítím)

po milené vlasti naší

mnoho žluči rozlije.

Jedni budou spílati mi,

že vás ve všem napodobím,

druzí opět pochválí mě,

že si béřu dobrý vzor!

Rozumí se samo sebou,

že nám ve snách nenapadne

starati se o tak chabý,

malicherný tlach a žvást.

Co nám po všech smrtelnících,

slavný mistře Antoníne?

My jsme pěvci bohatýrští,

bohatýrský je náš zpěv!

Ať si říká kdo chce, co chce,

však my sobě rozumíme,

my jsme oba průkopníci,

průkopnická naše krev.

V našem těle každá žilka,

každý nerv a každá buňka

naplněna obsahem je

čistě, ryze moderním!

Na mou duši, Antoníne,

Smetana měl jistě pravdu,

prohlásil-li staré formy

za ševcovská kopyta.

Z hlubin duše hnusí se mi

ona snůška starých kopyt,

ona snůška pravidýlek

o řemesle smolařském!

Proč se máme odívati

do těch různých starých cárů,

proč ne volně zazpívati,

jak nám narost zobáček?

Tisíc láter, tisíc hromů,

tisíc hromů, tisíc láter

do všech starých forem ztuhlých,

do všech starých plecháčů!

Proč nám stále na těch hrncích,

na těch hrncích starých sedět,

proč se nevznést ku blankytu

smělým orlem svobodným?!

Proč se nevznést k novým světům,

proč nehledat nové hvězdy,

a pak na jich ňadru žhavém

volné, Nové Písně pět?

Či ta lidská duše volná

kanárkem má vězněna být,

v kleci těsně přeskakovat

s bidélka na bidélko?

Hrom a peklo, slavný mistře,

to bychom se podívali,

kdyby nám tak někdo v Čechách

předpisovat něco chtěl!

„Me jsme me“ – my nedáme se,

přetrháme všechna pouta,

rozbijeme, rozdupáme

staré hrnce hliněné!

Proto, drahý, slavný mistře,

tisknu obě vaše ruce,

že jste z oněch starých bažin

konečně již vybředl!

Je to obrat epochální

v další vaší kariéře,

přinese vám vavřín mnohý,

na to mohu přísahat!

Přicválal jste trochu pozdě,

slavný mistře Antoníne,

v brnění svém bohatýrském

z vonných hájů klasických...

„Better late than never,“*) mistře,

to je známé pořekadlo

ve vlasti, kde lidé jedí

místo vdolků beefsteaky.

Však je dobře, mistře, znáte,

vždyť jste strávil as dvě léta

za dalekým mořem burným,

tož umíte anglicky.

Zde však měl bych odbočiti

a má mysl poetická

zaletět by měla v kraje –

v dálné kraje zámořské.

Jaký slavný vjezd jste musil,

slavný mistře, slavně slavit,

mezi kmeny indiánské,

na Pegase indiánském!

Jaký asi život vířil

ve vigvamech indiánských,

když jste slíbil Americe

novou hudbu vytvořit!

Novou hudbu americkou

na základě melodií,

indiánských melodií,

melodií pralesů!

Ti museli míti radost,

ti museli asi skákat,

ti si asi dali bene,

to as tekla „Whisky“ – „Gin!“

Jaké asi řeči vzletné

prosloveny byly, mistře,

prosloveny k vaší poctě,

co divokých přípitků!

Ovšem, jaká epocha to

v indiánské historii,

když tak slavný král hudební

k Indiánům zavítá.

Když svým slibem zaváže se,

že jim Novou hudbu stvoří,

že jim novou generaci

skladatelskou odchová!

Věčně budu litovati,

že jsem svědkem nebyl toho,

když se první kámen světil,

když se první kámen klad.

K založení velkolepé

„Cow-boyské akademie“,

pro polyfonní skládání,

pro kontrapunkt, pro fugy...

Ovšem všechny tyto čáry,

máry-čmáry polyfonní

musejí být vštěpovány

v duchu písně národní.

V duchu písně indiánské

se sníženým sedmým stupněm,

o němž v staré vlasti české

ani se vám nesnilo.

Ano, mistře, drahý mistře,

musel jste jít na Prerie,

oceán jste musel přeplout,

burný, modrý oceán,

Když jste se chtěl poučiti,

že v moderní hudbě také

lze nám sedmý stupeň snížit –

bože, jaký objev to!

K tomu konci studoval jste

všechny zpěvy indiánské,

objednal jste sobě všechny

indiánské zpěvníky.

A tak zatím, co budova

„Cow-boyské akademie“

ze základů rostla čile

jako dívka ztepilá,

oddával jste studiím se...

Všechněm písním indiánským

rozpáral jste bříška rudá –

nutná pitva hudební!

A když všechno probádal jste,

„Cow-boyská akademie“

kopule své tyčila již

pyšně, hrdě k výsotám.

Nyní jste se chopil žezla,

pedagogického žezla,

vy jste rudé rasy prvý

misionář hudební.

Černochům a Jankeedoodlům

vštěpoval jste harmonii,

harmonii s kontrapunktem,

canon, fugu, fugato.

Od západu, od východu

různí lidé různých pletí

přicházeli vyslechnouti

vaše nové učení...

To jste asi míval radost,

když ti kluci umounění

psali fugy na tabuli

jako slavný J. S. Bach!

Inu ovšem, není nad to,

jako dorost odchovat si,

který jako pinčl skáče

přes pravítko mistrovo!

Já to vždycky říkal, mistře,

člověk musí míti školu,

školu přísně polyfonní,

jinak je z něj rebelant!

Co má z toho taký hlupák,

který vlastní silou kráčí,

práce jeho nemá ceny,

není za mák umělecká,

vždyť mu chybí všechna možná

pravidla a pravidélka,

ocásky a kličky-háčky,

čárky, středník, puntíčky,

různé triky, různé finty,

různá ona tajemstvíčka,

jak se mají míchat barvy,

kde je světlo, kde je stín,

vůbec všechny tyto čáry,

které pouze profesoři,

na základě starých mistrů,

ve svých mají malících.

Jen tak může prospívati

každá mladá generace,

která úctu před školou má,

před školskými pravidly!

Proč tu jsou a proč tu žili

slavní mistři, profesoři,

než-li aby mládež mravná

v jejich stopách kráčela?

V jejich jasných stopách kráčet,

každé jejich slovo lapat,

jejich paty geniální

v každém kroku líbati,

Cpát jim dýmky, zouvat boty,

doutníky jim zapalovat,

poklonkovat, potakovat,

prázdnit noční nádoby?

Milostpaní líbat ruce,

slečnám dcerám nosit růže,

chovat děti, dělat cumle,

jak ševcovský učedník!

Ano, to je generace,

takovou si dáme líbit,

takovou si odchovati

v naší vlasti musíme!

Té pak nechť se stipendia

se všech stran jak kroupy sypou,

ta nechť tyje, ta nechť tuční,

vždyť to mládež poslušná!

Vůbec ve všem fedrovati

budeme své učně milé,

naši tichou mládež krotkou,

světla naše budoucí!

Té se budou básně tisknout,

té se budou hráti skladby,

od té budem kupovati

skulptury a obrazy!

Posléze, až dobré Musy

na Věčnost nás povolají,

křesla naše na Olympu

náležejtež pouze jim!

A ti hloupí rebelanti,

ti nechť dále huby suší,

na ty mor a neštovice,

čert je, lumpy, všechny vem’!

Je to boží dopuštění

tihle naši Noví lidé,

je to rota zákeřnická,

tahle Nová holota!

Jaké časy roztomilé

panovaly druhdy v Čechách,

nežli tihle rebelanti

zalidnili naši vlast?!

Mládež naše skotačila,

zpívala a tancovala,

dováděla, laškovala,

pořádala věnečky.

Knedlíky a vdolky jedla,

jelítka a jitrnice,

a při tom též básně psala

na děvčata buclatá.

Ale dnes, o hrůza, běda! –

Je to samá analysa,

samý odpor, samý zápor,

samá hloupá kritika!

Staré formy osvědčené

s očí mizí vůčihledě,

a na jejich místě nyní

bují chaos prokletý!

Jak to skončí, kam jen spějem,

zda-li těmhle rebelantům

jejich hnusné rebelie

nezapoví ouřady?!

Nejlépe by, ovšem, bylo,

kdyby jejich hrdla smělá,

hrdla jejich rebelantská

smyčkou zadrh’ pražský kat! – –

Ale, Bože, chyba lávky,

odbočil jsem příliš, mistře,

modulovat musím nazpět

k naší hudbě programní.

Pravil jsem, že přicválal jste

trochu pozdě na svém koni,

na moderním oři bílém

v bohatýrském brnění...

Drahý mistře, slavný mistře,

jaký je to pohled skvostný

viděti vás na komoni

v bohatýrském úboru!

Vše se na vás třpytí, leskne,

všechno na vás svítí, září,

jaká péra chocholatá

krášlí vaši helmici!

A to kopí, lesklé kopí,

které vaše ruka třímá,

jak je krásně vykládané,

posázené dukáty!

A což Pegas, jaká rozkoš

při pohledu na zvíře tak

ušlechtile vypasené,

jako, mistře, Pegas váš!

Jaký tvor to roztomilý,

jaká rasa čistokrevná,

dovolte mi pošimrat jej

za ouškem a na bříšku!

Ale, hleďme, na potvůrku,

myslil jsem, že vyhazuje,

ale ona drží klidně,

šimrání jí lichotí!

Ovšem, to jsou dobré mravy,

svědčící o dobré škole,

která z hovad vychovává

ušlechtilý dobytek!

Sluší vám to, řízne vám to,

slavný mistře Antoníne,

hezky, vskutku, vypadáte

ve svém lesklém brnění!

Také starý Hofrát Hanslick

potřepal vám na rameno,

řekl, že vám věru sluší

bohatýrský kostým váš.

No tak, hleďte, jak je dobře,

když se člověk reformuje,

když svou starou svrasklou kůži

novou koží potáhne!

Jaký rozum stále lovit

ve klasických starých vodách,

tam by člověk na udici

leda starou žábu chyt!

Dobře tedy učinil jste,

že jste onu veteš starou

se svých plecí bohatýrských

strh’ jak starou košili.

Programová hudba, mistře,

ta vám jistě svědčit bude, –

jakou radost způsobíte

všechněm lidem moderním!

Ovšem, račte dáti pozor,

je to cesta příliš kluzká,

na začátku může člověk

velmi často zakopnout!

Proto myslím, věřím pevně,

že se zlobit nebudete,

řeknu-li vám otevřeně,

čemu se vám vyhnouti!

Chci-li vám však vyložiti

názory své estetické,

bude nejlíp, zvolím-li si

ňáký případ skutečný.

Tak na příklad, drahý mistře,

vyhněte se ve svých básních

líčení všech dějů vnějších,

všechněch vnějších popisů.

Ku příkladu, dejme tomu,

že byste měl líčit vodu,

tož jen ličte její hukot,

její šelest, její vír,

je-li kalná nebo čistá,

je-li vlažná nebo teplá,

je-li tvrdá nebo měkká,

to jsou věci vedlejší.

Plovou-li v ní salamandři,

kapři, štiky, raci, žáby,

všechnu takou havěť říční

račte, prosím, ignorovat.

Taká havěť špatný tvoří

materiál symfonický,

neboť není radno skládat

přírodopis hudební.

Nebo hleďte, příklad jiný:

ku příkladu, dejme tomu,

že byste chtěl symfonicky

znázorniti stinný les.

No tož, prosím, opět ličte

lesa vůni poetickou,

korun tiché šepotání,

zkrátka: ličte náladu.

Jaké v lese tom jsou stromy,

zdali smrky nebo buky,

zdali duby nebo břízy –

na tom pranic nesejde!

Jaký druh tam ptactva hnízdí,

jaká zvěř tam čile běhá,

rostou-li tam hodně houby,

maliny a jahody,

jak vysoké jsou tam stromy,

kolikráte za den volá

ku-ku, ku-ku, ku-ku, ku-ku

poetická kukačka,

Tomu všemu vyhněte se,

to jsou samé staré copy,

které staří fotříčkové

líčívali v pracích svých!

Nebo dejme tomu, mistře,

že byste chtěl takhle složit

symfonickou báseň velkou,

jež by slula „Oceán“.

Tady byste ovšem musil

líčit velké spousty vody,

mnoho ryku, mnoho víru,

vůbec rámus veliký.

Voda ovšem slanou příchuť

musila by, mistře, míti,

neboť pouze v slané vodě

může plovat oceán.

Loď byste též mohl líčit,

jak je divou bouří hnána,

a jak smítá pasažéry

přes palubu do moře.

Ovšem, zpěvy mořských panen

moh’ byste si uspořiti,

ty již nejsou v módě, mistře,

to již není moderní!

Vůbec hlavní věcí jesti,

vylíčiti věci hlavní –:

slanou vodu, slané páry,

slanou pěnu mořských vln!

Ale hlavně bych vám radil,

zbožňovaný mistře milý,

aby zvláště studoval jste

tajné nitro člověka.

Hlubá nitra žen i mužů,

všechny jejich tajné spády,

neboť lidé, slavný mistře,

pokryteckou zvěří jsou!

Žádná šelma ve všemíru

nezná se tak přetvařovat

jako onen dobrý ssavec,

jehož z hlíny stvořil Bůh!

A pak mozek, lidský mozek,

jaká to je partitura,

z té aby sám ďábel četl,

toť pekelná lektýra!

Z milionů malých buněk

složena jest mozkovice,

a v každé té malé buňce

zašito jest čertovství!

A to důkaz nad vše jasný,

že „kujonství nepomine“,

jak můj dobrý přítel Václav

často praví vesele.

A tož tedy, slavný mistře,

hrdinu-li chcete stvořit,

všechny ony buňky tajné

prostudovat musíte.

Jsou to věci důležité,

tyhle malé buňky-kuňky,

chce-li člověk právem slouti

psychologem hudebním!

Ovšem, že i zřetel míti

též na věci čistě vnější,

člověk nesmí s mušky pouštět

různé vlivy prostředí!

Nejlépe však učiníte

při líčení svého reka,

s počátku když vypočtete

celý jeho rodokmen,

aby mýlka nenastala,

v které Lhotě narodil se,

čím byl jeho praděd, bába,

kdo mu kmotrem, kmotrou byl.

Poznamenat též je radno,

zda-li matka kojila ho,

nebo zdali kojná cizí

reka měla u prsu.

Dále pak je vylíčiti,

co rek nejradš v mládí papal,

zda-li vdolky, zda-li buchty,

zda-li s mákem škubánky.

Vůbec všechněch podrobností

musíte si, mistře, všímat,

nechcete-li, aby rek váš

nevypadl skresleně.

Hlavní potíž s lícní jesti,

když je rek již dospělejší

a když počne pošilhávat

po děvčatech spanilých.

Je to doba první lásky,

doba slavíkův a trilků,

růžiček a sedmikrásek

a třpytivých hvězdiček,

která nejvíc látky skytá

všechněm milým autorečkům,

kteří pouze cvrlikají

o hvězdičkách, o lásce.

Neradím vám, ovšem, mistře,

aby příliš prodléval jste

u trilků a cukrlátek,

hvězdiček a růžiček.

Hlavně ňákým spádem rychlým

přeneste si svého reka

přes všechny ty sladké vody

ozářené měsíčkem.

Ať si jeho srdce zvolí

rychle dobrou cudnou žínku,

s tou ať spěje ku oltáři,

od oltáře na lože.

Nechť s ní splodí mnoho dětí,

mnoho dětí bohabojných,

na které by pyšna byla

naše milá česká vlast!

Když pak reka svého, mistře,

doved’ jste až ku oltáři,

pak je nejlíp ryčnou Strettou

„Bohatýrskou“ ukončit.

Člověk musí na to dbáti,

aby „Píseň bohatýrská“

bohatýrský měla závěr,

bohatýrské Finale.

Avšak nyní, drahý mistře,

rozloučit se musím s vámi,

neb mé „Písni bohatýrské“

dochází již také dech!

Útěchou mi velkou jesti,

slavný mistře zbožňovaný,

že se na vždy neloučíme,

že se v brzku sejdem’ zas.

Myslím, že by bylo dobře,

kdybychom si jednou v noci

učinili malý výlet

po Praze a vůkolí.

Rozumí se samo sebou,

že by měsíc musil zářit,

zářit-svítit, svítit-zářit

jako oko slanečka.

Já bych pro vás, mistře, zajel,

na svém bílém, pyšném oři,

brnění bych pro vás přines –

můžete se spolehnout.

Pod okénky zahvízdal bych,

zahvízdal bych motiv hlavní,

hlavní motiv z Bohatýrské

symfonické básničky.

Vy byste se ve všem klidu

tiše obul, tiše oděl,

aby choť svou klidně snící

nevzbudil jste ze spaní.

Já pak dole, před průjezdem,

brnění bych na vás hodil,

a již bychom hvězdnou nocí

klusali a cválali.

Předem vás již ujišťuji,

že bych napjal všechny síly,

všechny síly poetické,

bych vás dobře pobavil.

Rázoval jsem, cestoval jsem

po rozličných koutech světa,

a na vandru, jak vám známo,

člověk lecos pochytí.

Různé knihy též jsem četl,

„tu- i cizozemské zboží“,

různé zřel jsem mazanice,

různou slyšel muziku.

Často jsem se utkal v boji,

často šlo mi o kahánek,

ale jako čacký junák

v bitvách vždy jsem vítězil.

Válečným mým heslem bylo

žádnou ránu neodpustit,

každou ránu nazpět vrátit

s poctivými úroky!

V společnosti též jsem trávil

různých lidí, různých tvorů,

s frátery jsem míval známost,

s kaplany i faráři.

Stýkal jsem se s literáty

tlustými i hubenými,

štíhlými i zakrslými,

s pobledlými básnílky.

Sochaře a málerečky,

kritiky a essayisty,

dramatiky, satiriky –

ty jsem vždycky míval rád.

To jsou hoši, ty bych líbal,

všichni mají za ušima,

s těmi milo na bratrství

pohár zvednout pěnivý!

Koho jsem se bál jak čerta,

to byli vždy muzikanti,

neb ti v hlavě místo mozku

mají pouze sedm not!

Slovem, drahý, velký mistře,

slavnostně vás ujišťuji,

že se dobře pobavíme

na vyjíždce společné.

Myslím, že by dobře bylo,

kdybychom též navštívili

některého z našich přátel

z hudebního Parnasu.

Špičkou našich ostrých mečů

mohli bychom pošimrati

v hlubý spánek vnořeného

šumaříčka mnohého.

Mohli bychom pošimrati

pod nosem tak mnohou nulu, –

rád bych zvěděl, drahý mistře,

jak je která lehtivá.

A kdybych byl v dobré míře,

možná, že bych s vámi sdělil

historii svojí písně,

svojí Písně Vítězné.

Široce s epickým klidem

vylíčil bych všechny strasti,

jimiž duše byla spjata,

když jsem svoji Píseň pěl.

Ovšem nic vám neslibuji,

„Člověk míní, pánbůh mění.“

Zajisté, že známo jest vám

toto staré přísloví.

Dneska jasně slunce svítí,

zítra déšť a krupobití, –

jedním slovem, drahý mistře,

tvorové jsme smrtelní!

A zde nejlíp bude asi,

když svou Píseň bohatýrskou,

k níž váš duch mě slavně nadchnul

energicky ukončím.

Bude-li se mnohým zdáti,

že má Píseň nemá konce,

tož již předem prohlašuji,

že to byl můj úmysl.

Chtěl jsem napsat melodii,

melodii nekonečnou,

melodii ve všech hlasech,

po způsobu Wagnera.

Je-li však ve hvězdách psáno, –

abych dále pokračoval,

tož mám krásné východisko,

skvostná zadní vrátečka.

Příští zpěv se očísluje

jako „Cantus firmus druhý“,

a tak maně může vzniknout

Píseň velmi břichatá...

S Byronem vám volám, mistře,

„Fare thee well“ své roztoužené:

„S Bohem buď, a jest-li na vždy –

tedy na vždy s Bohem buď!“ –