I. Synu! když se’s počal smáti,

Synu! když se’s počal smáti,

Roditele svoje zoče,

První z tvých slov bylo: „Máti!“

Druhé z tvých slov bylo: „Otče!“

Když jsi počal s nimi hráti,

Kolem krku jim se toče:

„Miluji tě – pravil’s – máti!

Nosím tebe v srdci, otče!“

Když jsi počal Tvůrce znáti,

Skvostné dílo jeho zoče,

Učila tě zbožná máti

Modliti se k němu: „Otče!“

Když se’s počal světem bráti,

V ráj své slavné Vlasti vkroče:

„Krásnou – zvolal’s – dal’s mi Máti,

Jenž jsi na nebesích, Otče!“ –

Přestaneš se někdy smáti –

Zazní zvon, i na tě soče;

Naposled pak zvoláš: „Máti!“

Naposled pak zvoláš: „Otče!“

Čiň – bys moh pak provolati,

Mroucí oko slzou smoče:

„Miloval jsem tebe, Máti!

Nosil jsem tě v srdci, Otče!“