I. Tak, jak jsi žila, odešla jsi, tiše,

Tak, jak jsi žila, odešla jsi, tiše,

a svatý mír jen zářil s tvojí líce,

jak na oltáře větrem, který dýše,

by shasla bílá svíce.

„Za týden zemru,“ řekla’s tichým hlasem

a pak už jen jsi modlila se stále

a s mrtvým dědem hovořila časem,

jenž zval tě v šeré dále.

Zpol ve snách s dětmi mluvila’s a vnuky,

jak stáli by ti lože u pelesti,

těm radila jsi pevně snášet muky,

těm žehnala jsi k štěstí.

A týden přešel – zdřímnula jsi v snění,

a svatý mír jen zářil s tvojí líce,

a sen tvůj sladký neměl probuzení.

Kdo moh’ by přát si více?