I. Té hudby ghazelu! Kdy slyšet přáno mně je jindy ji?

Té hudby ghazelu! Kdy slyšet přáno mně je jindy ji?

O zemi tajemné, o dálné zpívat chtěje Indii,

dnes však tě rozezním, Ó znělko Východu,

v níž růži zrosené svou touhu slavík pěje v Indii,

jež jiskříš duhami, na sličné hlavince

jak spona turbanu když smaragdy se skvěje v Indii.

Pěj, loutno ghazelu, o zemi kouzelné,

kde voda, země, vzduch, vše jiné, jiné vše je – Indii,

kde jinak zpívá pták a jinak hoří květ,

kde jinak šumí les, hřmí moře, slunce hřeje – Indii,

o žhavé Indii! – Než třeba říci hned,

že není radostné, co prý se nyní děje – v Indii.

Zni, loutno ghazelu, buď tvrdým žalobcem,

buď pěvcem pravdivým té truchlé epopeje – v Indii!