I. Teplá noc. Již předlouho mi

Teplá noc. Již předlouho mi

v nitro klid tak sladký netáh’

jak zde venku pode stromy

při pivě a cigaretách.

Z řeky stoupá pára s ostrou

vůní letních luk se mísíc,

kaštanových větví kostrou

stříbrných hvězd září tisíc.

Vzlétám kamsi v nekonečno!

V nekonečno vzlétám kamsi!

Na noc na jihu a, slečno,

také na Vás vzpomínám si.

Na letní noc jižní, černou,

na noc černou Vašich vlasů,

na hvězd krásu bezeměrnou,

na Vašich též očí krásu.

A v své celé půvabnosti

(krása světa skryta je v ní)

jako pozdrav minulosti

před zrak – ovšem před duševní –

vystupuje ze sklenice

obraz Afrodity – ženy,

zrozené ne z mořské sice,

ale aspoň z pivní pěny.