I. Ticho, – ani vánek nezachvívá

Ticho, – ani vánek nezachvívá

Svadlým listem na stromě visícím,

Sosna mlčky ku nebi se dívá

Slzy tajíc v oku ve truchlícím.

Po zemi je pusto, – suché listí

Jenom leží na trávě chřadnoucí,

Krahuj jen, se nesa po kořisti

Letí zticha, jako smrt vanoucí.

Mlha po nebi se rozloživši

Už i na zem dřímající padá,

Smutnou rouškou hory zahalivši

Nyní tiše dolinu opřádá.

Nikde hvězda žádná nevychází,

I světélko v bařině zhasíná –

Všechno vždy v truchlejší noc zachází

A mou duši k žalu připomíná.

Což by lidská duše neztruchlela,

Když tak trudno, mrtvo na té planí, –

Jak by láska boží povymřela

A s ní naděj vše a smilování!