I To bylo jarní, bílé odpoledne,

To bylo jarní, bílé odpoledne,

loď v přístavu tak tiše čekala,

až lodník z vody kotvu její zvedne,

na vlnách se jak škeble houpala.

Ó, jitřenko má, zlatý svit Tvůj bledne

před září zraku, jež mne objala,

když duše má se v této chvíli jedné

s Tvou duší v žití prvně setkala.

To láska byla, jež se přiblížila

v Tvém kroku ke mně, vroucně hledíc tak,

já poznala: ne nadarmo jsem žila.

Když jedinou Jsi vyvolil mne, milý,

zved’ Jsi mne vzhůru k sobě nad oblak,

dal odvahu mi, k žití nové síly!