I. To hvězdou slétl anděl s nebes výše,

To hvězdou slétl anděl s nebes výše,

kdy chladná dál mně tiskla v čelo polibek,

a v bílý klín tvou duši ujal tiše.

Tluk srdce ztich jak vroucí písně kmit,

zhas pomněnkových očí teplý svit

jak léta zář, kdy v rozloučenou plá;

líc tvá se usmívala blahem,

mír dřímal na tvém čele drahém

a na ňadrech ta bílá ručka tvá.

Byl mráz a ledné květy v okno svál;

však jimi západ slunce v jizbu plál

a pohrával ti v líci, ve vlasech...

Sil po lůžku tvém záblesk zlatý

a do všech koutů klid tak svatý,

že každý z drahých tajil vzlyk i dech.

Jen kanár v kleci teskně zatíkal,

pak tklivou písní v zlaté svato lkal

o mrtvém štěstí mladých lidí dvou,

o zašlém sladkém jara blahu,

jež k blankytnému nebes prahu

na zlatých křídlech létlo za tebou.

A temné tuchy zákmit v šerou dál

ten velký mžik mně náhle v duši svál –

v ní mladé sny teď počaly se snout...

A divá bolest hruď mi stáhla,

svým mrazným prstem k srdci sáhla,

že chtělo žalem se mi rozpuknout.

Já tušil, že kdes drahá duše svadla,

a slza, již jsem za ní hořce vyronil,

ta kapkou krve v tuto píseň padla.