I. To nebyl boží hněv, to byla láska boží,

To nebyl boží hněv, to byla láska boží,

když cestou trnitou a plnou hloží

archanděl Adama hnal od bran ráje.

Tou cestou Bůh mu zjevil světa taje

a lásku ženy o dar práce zmnožil,

by člověk též ten božský pocit prožil,

kdy tvůrčí síla v dílo krásy taje.

Bůh z člověka tím darem činil syna,

vždyť tvůrcem stal se jím, kdos dřív byl tvor.

V té chvíli pad’ též z ruky Hospodina

meč záhuby jak rudý meteór.

Ta zbraň, jíž lidstvo mohl shladit z trestu,

na věky v bezdno propasti se ztrácí. –

A Bůh děl Adamovi vstoupiv v cestu:

– Vždy v době hněvu ukaž ku své práci! –

A sílu v paži, v duši světlo krásy,

stav v době potopy si koráb spásy.

Jet’ práce řebřík, – pevně stav naň nohu,

jenž z prachu země vede ke mně – k Bohu!