I. To srdce naše zbožné, boha plné,

To srdce naše zbožné, boha plné,

to srdce naše jako chrám je svatý,

v něm lidských citů proudí pramen zlatý,

jenž v nebes moře vtéká světlovlné.

Ta píseň jeho nikdy nezaklne,

jen slzu lásky roní pro své katy,

v něm stále obětný ten zápal vzňatý

pro ty, jenž trpí, věštce spravedlné.

Jen spasitelské ono „pomiluj ny“

ze hloubi jeho k nebes branám vane,

byť pod křížem mu klnul žoldnéř zbujný.

Ba i když rudou jemu rozže svíci

ten války bůh, jenž zhouby bleskem plane,

tu zpívá: „Kdo jste boží bojovníci!“ –