I. To v háji bylo vavřínovém:

To v háji bylo vavřínovém:

háj dýchal nesmrtelný sen,

a chvílemi zas šuměl slovem,

jež dělí spoustu v noc a den.

A v háje pološerém stínu,

tam kráčí Sláva s velebou,

šat na těle má cherubínů

a věčnou hvězdu nad sebou.

Tam větve kropí, hlídá v stesku,

než hvězda plá jen dopola,

když ale uzrá v plném lesku:

to hlasně hájem provolá.

Tu každý list u blahém hnutí

sám sebou prchá zápasem,

chce ve věnci být, v obejmutí,

a háj se chvěje úžasem.

Teď právě kroky zastavila:

les mlčí němý dokola,

zář nad ní ve hvězdu se slila –

čí asi jmeno provolá?