I tobě, ty tichá, ty malá,

I tobě, ty tichá, ty malá,

jež kdysi mé soužení znala.

Jsou jasné hory v daleku,

je nízko malé město,

a kdo nemá svou paseku,

tak často nemůže snést to.

Břemeno těžké slabý hřbet nes’,

tak bolestně těžké a černý je les,

tak půjdeme níže až k lomům

a dojdeme k lidským snad domům.

Tam sedí dívenka spanilá,

tvá samota ráda ji spatřila,

ta dívka se do dálky dívá

a srdce ji čekáním zmdlívá,

proč se zvečera raději nemodlí

za zdraví domu a pohodlí?

Má v ruce knihu, oči v ní,

ó marná jarní zář!

ne kroniku ani učení

jen vybledlý má snář,

však neumí vykládat snění,

jež každá černá noc mění,

povídá: bolestné mládí,

tě nadarmo ke hříchu svádí.

I tebe, ty tichá, ty malá,

jež kdysi mé soužení znala...

To mládí dosud bloudí tu,

stín přízraku lidi hledá.

A všichni chodí bez citu

i hřbitovní kříže jsou bez citu

a světla nikdo nedá.

Stín přízraku strašidla volá

a hledí na vodní kola.