I. TŘÍSTOLIČNÍK.

Zakabonil hrdé čelo

Třístoličník chmurou mraků,

vztyčil šíji obrovitou

vzhůru sivých do oblaků.

Usedli na balvan trůnu

čtyři větrů panovníci,

přivlekli si z lůna lesů

spoutanou hor krasavici.

Zahovořil vládce jihu:

„Chtěl jsem změnit černé hvozdy

v stinné háje oranžové,

jezera tvá ve fontány,

kde roj zlatých rybek plove.

Chtěl jsem vlnit vlásky Tvoje

dechem vonným z břehů moře,

vplétat do nich rozmarinu...

Neslyšelas moje hoře!“

Vážný sever propověděl:

„Ve paláci krystalovém

byl bych, děvo, s Tebou vládl,

šnůru perlí z bílých sněhů

kol Tvé hebké šíje kladl.

V svatém tichu černých sosen

zval bych bardy k Tvému trůnu

a ve skály obemšené

naší lásky vrýval runu.

Smaragd ledu zastínil by

všecky světa drahokamy,

hrála bys v mé bílé bradě...

Trpké jsou Tvé, děvo, klamy!“

Zašelestil hravý západ:

„Chtěl jsem Tebe kolébati

na náruči Zefírově,

hrát na jezer tvojich struně,

jak na harfě Aeolově.

Sladká píseň plna něhy

měla lkáti v skalin echu

z hrudi zpěvných trubadurů...

Neznala jsi mojich vzdechů!“

Zašepotal smavý východ:

„Ve Tvých divých vodopádů

věkuvěčné tajné dumy,

chtěl jsem přenest z Helespontu

hravých kaskád vábné šumy.

O růži měl zpívat slavík,

vypravovat o harému,

Ty bys byla jeho perlou...

Nevěřilas slovu mému.“

Povstali ze skalních trůnů

čtyři větrů panovníci,

v divém sváru rozsápali

šumavských hor krasavici.

Zakabonil hrdé čelo

Třístoličník chmurou mraků,

ale lysá jeho lebka

trčí smutně do oblaků.