I Ty, jehož svaté, mystické, jen věštcům známé jméno,

Ty, jehož svaté, mystické, jen věštcům známé jméno,

v temnotách vnitřní svatyně když bývá vysloveno,

svět celý v základech se chví a srdce chví se v bázni.

Tys věci stvořil z ničeho a každé z nich dal’s jméno,

a každé život dal’s a různý způsob bytí,

„muž“ řek’ Jsi tvoru jednomu a jinému řek’s „ženo“,

a jednomu Jsi oheň řek’ a jinému chlad vody

a protiv těchto spojení Jsi úchvatné dal jméno,

před kterým stíny prchají, před kterým blednou vášně,

to strhující, závratné, jež rtem tvým vysloveno,

se mění v hmoty spasení, se mění v přerod světů,

vzkřísených duchů hosanna, ó lásko, tvoje jméno.

Ty pískem hvězd Jsi posypal nic nekonečna modré,

bys prstem svojím zamyšlen v ten písek psal své jméno,

na chvíli nechal zářit je, než přiženou se vichry,

a svaté v písku znamení zas bude rozmeteno,

než lidé budou divit se, co jejich duši schází,

až více čísti nebudou ve hvězdách psané jméno,

až více cítit nebudou pud vzlétnout nad shon světa,

až všechno jemné, líbezné v prach bude pokořeno,

až bude potom děsit nás na nebi místo prázdné,

kde kdysi zářně svítilo, ó lásko, tvoje jméno!