I Ty větře nezpívej v zamlklém listoví,

Ty větře nezpívej v zamlklém listoví,

trav stébla, ztište se! Svět celý ustrne

v ten němý okamžik, kdy srdci odpoví

přesladkým pohledem v mdlé kapce jiskrné

teď kosmos duhový. Žár života, hle, hrá

zde, mezi travami, v jich brázdy větrné

žhnoucího slunce kyj se krutě opírá,

mých údů sžíhá běl, žel, šťastný živočich,

v němž píseň rouhavá se prudce rozehrá

a lesu celému dá v hlasech nejsladších

znít opojně a zle, já srůstám s prachem tvým,

o země bezpečná! V mou dravčí chut a čich

tvá síla vstupuje, jež tvorům pozemským

živelnou horoucnost a čirou pravdu dá.

Svět sladká hmota jest i já se srdcem svým.

Duch v těle nezmarném zbroj mlžnou odkládá,

s bloudivých poutí svých se šťasten navrací

k pozemské jistotě, jíž vášnivě se vzdá.

Hoj lesy, pole vy, v nichž květy krvácí

i nebes tichou modř v číš lačnou jímají,

i pyšné hory vy, nechť zpěv můj burácí

tam echem nesmírným i vody hřímají,

že člověk šťasten jest na zemi líbezné,

kde věčným životem vše síly zpívají

ve věčném klíčení a v hymně vítězné,

kde mízy početí vždy houstnou v jasný tvar,

v květ, v krystal, v oko mé, v němž slunce nalezne

vždy spanilou svou tvář, svůj dionysský žár...

V něm víří nyní svět, kam oko dohlédne,

vše tančí. V nicotu uprchly smrt i zmar!

Ve věčné proměně buď zdrávo, Poledne!