I. U okna seděl jsem a hleděl v kraj,

U okna seděl jsem a hleděl v kraj,

a v dáli neurčitou jsem se díval;

tu obraz celý zvolna v mlhu splýval,

jak halil by jej pohádkový taj.

Tak mizel starý mlýn a za ním háj,

v mých slzách obzor pomalu se stmíval,

a žádný paprsk v něj se neusmíval,

jak v duši tu, jež ztratila svůj ráj.

V tom cosi zavadilo o mé čelo.

Já hlavu zved’ – to ptáče, jež se chvělo.

Aj div, já uzřel kolem slunce, květ.

Děl pták: „Hleď, jaro opět přišlo v svět!“

a rychle odletěl hned v starou hruši.

Žel, že jen okem zřím je a ne v duši.