I. Úsvit.

Mne budí jitra dech, – slyš, vání perutí!

Sen-li či skřivánek to šumí letem?

Hle, ptáček prorazil par bílých klenutí

a mizí, zpívá tam kdes nad mým světem;

kol perly spadají – zdaž rosy nebo písně?

Tam zvuky vysoko se chvějí – hvězdy též;

zda skřivan nadšení to krouží z mlhy tísně?

A zří tam slunko plát? – Ó kéž!

Mne budí jitra dech – a vzhůru mne to volá, –

kam chmurným bludištěm, kam zrak i duši pnout?

Kam letem svátečním? Vždyť nejvýš skála holá

ční v moře oblaků a v matné mlhy proud,

a mrazivý to dech, jenž svál mi s duše snění –

i zapomenutí! Kol mrákotná ta říš

proč vábí, slibuje? To chladné probuzení

proč zve tak svůdně výš, jen výš?

Že vstane slavný den, pln záře, květů, kras,

z té mračné kolébky, již prázdnou vánek houpá

jak matka truchlící? Že vzejde slunko z vás,

vy šedé záplavy, v nichž obzor čelo koupá?

Ó marné svítání! Vždyť den tvůj tone v pláči,

hle, pluje v moři mlh, jich pěnou porosen,

na křídlech prostřených, jež bílým proudem vláčí,

sám v dřímotách, sám jako sen.

Ba usne zvolna žár v tvém srdci, velká máti, –

a vlastní žár ten můj – jest víc než krátký klam?

A jako skřivana mne přec to vzhůru chvátí!

Leť v zoru, duše má, a vzplaň v té výši tam,

kde čelo s korunou jíž paprskovou, zlatou

hle, obr pozvedá, spoust bezdných létavec,

den světlem vítězný, jenž jásá věštbu svatou:

Viz, věčně já jsem pravdou přec!