I. UVEDENÍ.

Jenž narozen jsi vedle světelných zřídel

a od povrchu země odvracíš zrak,

v němž čte se touha i zhrdání – šetři svých křídel!

Šetři svých křídel! Neboť někdy, jak pták

uděšen v ztrnulost pohledem hadím,

měl bys jich silných potřebí.

Já, smutně zkušený, dobře radím.

Vidíš-li slunce na nebi,

vidíš-li hvězdy a slyšíš-li vítr, jak řádí,

v oddaném srdci k prvkům se pohybu,

k prvkům se světla druž. Nerozplýtvej však své mládí

v družnosti s nimi. Neb někdy za chybu,

spáchanou takovým rozpietím síly,

víš-li, čím splatíš?...

V mých těžkých a strohých slovech je bědno dnes číst.

Je jako raněné divoké zvíře srdce mé dneska,

bez myšlenky, bez pohnutí, bez citu... Jen svist,

jen svist suchým listím slyším.

Byl pták a byl had – – –

O ptačím životu se zachtělo mi psát.

Teď, když jsem otevřel

zděšením zavřené oči, tu slyším a vidím

ptačí ten život, jenž šťastných příhod byl pln.

Slyším jej zpěvem a šveholným letem jej vidím,

slyším jej v trylcích, ach, slyším jej v šumotu vln.

Kde je, kde je, kam se poděl?

Byl, zpíval, létal – není.

Od těžké práce denní

zvedni již hlavu svou.

A slyš, jak vypravuji

příhody, jež se snují

mým mládím v zradu daným, mou myslí tesklivou.

Soucitné děti pláčí

nad smutnou smrtí ptačí.

Jim není života

krom snadných ptačích písní,

krom nadšení, jež vysní:

jim ptačí bytost lehkou zpěvánkou kolotá.

Ty však pohlédni hlouběj.

Po denní práci hloubej,

proč skonal tento pták.

Ne smrt, zřím život ptačí.

A odtud bázliv stáčí

se k lidem udolaným můj zamlžený zrak.

Zřím ty, již klesli mladí.

Ty, kterým pohled hadí

zavelel stát.

Proč – tážeš se? Kdo ví tu?

Snad, že v těch očí svitu

je hrůzný majestát

závisti zeměplaze,

jenž čeká v bídné snaze –

a v chvíli příhodné,

zvítěziv nad únavou

životů šťastných, dravou

svých očí skelností jim srdce probodne.

Byl, létal, zpíval – není.

Já v němém podivení

zřím jeho život teď.

Jdu poli z lesa k městu

a zdá se mi, že jest tu

ve ptačím zhynutí života přípověď.

Kdo chcete se mnou jíti?

Ten ptačí život svítí

duhových světel hrou.

Byl, létal, zpíval – není.

Pohleďme usmíření

do bran, jež se nám s tichou teď hudbou otevrou.