I. V klínu všecky kvetoucí růže léta,

V klínu všecky kvetoucí růže léta,

jde v svět Láska veliká, vítězící,

cítíš, jak se dotýká všeho dechem,

kamkoli vstoupí.

Vzduchem horkým kadeře hladí v letu,

ústa ladí k polibkům i ty ruce,

které v dálku vzpínaly toužné dlaně,

objímat učí!

K nám tak přišla. Cítíš ji, na dně v duši?

Tam se modlí, zpívajíc: „Věčné jaro

těchy, klidu, souzvuku, tichých slastí

dopřej nám Osud!“

V mojí zpívá: „Shroutit se mohou věky,

nad vším trůnit vítězná budu vždycky

ve všech srdcích; s důvěrou zvedám oko

hledajíc Tebe!“ –

Echem zní mi slavnostním z dálky: „Nazpět!

Radost! Radost!“ Cítím to, že ji cítíš,

jen ta ústa scházejí, jen ta ústa

k důkazům lásky.

By s rtů jejích v polibcích něha – Psyché,

plaše kolem patřící, v božském studu,

že jest naha, padla mi, by se skryla,

v toužebnou náruč...