I. V mdlém jase milenců, jenž krví syt je chtivou,

V mdlém jase milenců, jenž krví syt je chtivou,

ó slunce, zapadáš, a pláč tvůj světy drtí,

jak lovcem štvaný chrt jdeš paloukem i nivou

a štíhlé vítězíš svou harmonickou smrtí.

Chceš Boha opojit, ó rybo křišťálová,

a na tvůj žhoucí prs se věsí světů jícen,

jak lačný pouště lev kol krev svou chrlíš znova

a zlatý ohon tvůj v tůň moře klesá vznícen.

Ty zvíře mystické, ó plno nostalgie,

proč v neuralgických snech řveš nad hádankou prázdna,

kde život mrtev jest a žlutá smrt kde žije,

kde moře kamení a stráň se vlní srázná?

Ty masko Harpyje, ty lebko Šalamona,

řvi v hrdla věčnosti a plvej do tmy jejich,

rvi hvězdy prohlubní i místa lesů vonná,

jak zvíře svíjej se, ó siných ve peřejích!

A potom v milenců se vpíjej duše táhlé,

pij černou jejich krev a bílá jejich těla,

v své nitro pohlť je a v nebe vyvrž náhle

a ve klín svítící a žhoucí archanděla!