I. V mračen rouchu jde už bouře divá,

V mračen rouchu jde už bouře divá,

zahučela v černavé tam dáli.

Před ní po hlubokém boru vichr,

její synek, divoce si zpívá.

Setmělo se a už blesky vzplály,

rachot v mračnu, v lese hukot, ston

a tou bouří v dole ve vsi zvon

úpí jako srdce, umírá-li.

Písni moje, zvuku žalující!

Bouře vůkol, vichry rozpoutané –

zajdeš v jeku hluchém, ve tmách noci!

Kéž jsi maják, loď jenž zápasící

přes mělčiny, moře rozhněvané

do přístavu vede zátiší.

Zhasne majáku svit ve výši. –

Ale jistá loď a slunce vzplane!