I. V ROZPUKU.

Ten jarní déšť je roven děcka pláči,

teď sněhu slzy a teď slunce smích!

Kde z koleje se cesta na rynk stáčí,

tam náhodou se sešli v alejích.

Ó bože, k jejich štěstí chvilka stačí!

Jak stalo se to, že jí podal rámě?

Jak stalo se, že přijala je hned?

Šli spolu. – Bylo jim, jak náhle v chrámě

před bohem stáli by, jich mlčel ret

a zlatou pohádkou byl kol jim svět.

Šli spolu. Kéž ta cesta konce nemá!

Než vítr metá déšť jim v tvář i zrak,

nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá,

však srdce jich, to zázračný je pták,

jenž v jásotu se ztrácí do oblak!

On cítí čár štíhlého toho tílka

i ručku teplou na svojí se chvít,

a jakby síťku hodil na motýlka,

tak její srdce v ústret svému bít.

Je plna rajské hudby jim ta chvilka.

A ona po očku se k němu dívá

na bezvousou tvář, kučeravý vlas.

Ať v ručejích déšť dubnový kol splývá,

jim všecko květ a vůně, třpyt a jas;

dnes málomocný před nimi je čas.

Vždy žehnat budou deštníku, jich štěstí

jenž kryl až v malý dům tam na předměstí.