I V SOUMRAK DUŠE MÉ...

Ve mdlobách rozkoše den v loži světla podřim’,

jež v jemných sepiích se lilo šatem niv;

zpěv zmladlých paprskův až k nebes jásal modřím

a v lesů teskný mír si léhal tich a sniv.

Žal osamělých cest svým zlatým deštěm zkrápěl,

po stromech oněmlých se slíval v tuhou zem;

šer dálek zmlžených do zlatých lázní ztápěl

a radost zemřelou svým křísil polibkem.

I v soumrak duše mé jas bílý střel se v zářích

jak okny zlatý pruh do nemocničních cel,

když k hlavám trpících se prýští po polštářích

a měkkým líbáním se dotkne vlhkých čel.