I. V ty výhně...

V ty výhně lásky Tvé se vnořím zcela,

tam chci jen zahynout,

tam pohřbím smutné vášně svého těla;

v ten krve Tvojí proud,

nech, by má duše sestoupiti směla.

Kyz nečistý je moje všecko žití;

jen nekonečný žár

jej může na kov ryzí vyčistiti,

dát jemu božský tvar

pro korunu, jež na Tvé hlavě svítí.

Dej přes mě řinout rozkypělou lávu

Svých svatých otvorů,

jež žhnou pět sluncí na Tvém zlatohlavu

a v dálku obzorů,

jak vůni dymian, Tvou šíří slávu.

Tvé paprsky ať jako žhavé šípy

se v ranách zatřesou

v mém těle, ať jen krví chlípí;

mé hříchy těžké jsou,

spusť přes ně milosrdí svého cípy.

Hle, přes vše bludy smutné minulosti

žár posud nevychlad’

v mém srdci, jejž’s tam vznítil ve mladosti,

když milosti Tvé šat

mne zahalil v sníh první nevinnosti.

V tmě hříchu často blesk’ jak hvězdy mrakem,

a zděšen zase znik’,

na vlnách žití zmítaným byl vrakem,

když vytrysk’ jako vzlyk,

pad’ slzou v tvář mi, Tys ho postih’ zrakem.

Tys vrátil jemu jas, by zaplál v síle

přes smutné vývrati,

přes hroby dnů mých zašlých zasmušilé;

však nedal’s zoufati,

jak Otec vlídně nad synem se chýle.

Bys mohl zapomnít, ó chtěl bych projít

Tvou výhní očistnou,

všech křížů muka chtěl bych v sobě spojit;

ať hranice Tvé žhnou

jak peklo – v náruč Svou však dej mi dojít!