I. VÁNOCE

„Běh času roven řeky toku.

Než obrátíš se, deset roků

je pryč a mimo nadání

zas máš tu lidu sčítání.

Jeť nutno v evidenci vést,

kolik nás v světě vlastně jest.“

Tak svatý Josef vzdychl sobě,

když sedl u večerní době

si k novinám a v těchto čet’,

že má být spočten celý svět.

Augustus císař nařízení

takové vydal. Bez prodlení

se každý za tím účelem

má odebrati v rodnou zem

a v obec, kde se narodil.

Josef hned nakvašený byl.

„Už po krk toho mám já taky,

co vymýšlejí na chudáky

si tihle velcí páni v Římě.

Jsem dobrák, to však dopálí mě,

nastoupit tuhle cestu velkou

zrovna teď, když mám před veselkou.“

(Byl tesař, poctivý a chudý.

Poctivým zle se vede všudy,

v Americe i v Nazaretě.

Tak už to chodí na tom světě.)

Tak lál a bručel na úřady

a na výnosy slavné vlády.

Však východ z toho nebyl jiný.

Zanechal svojí tesařiny,

sebral své všecky úspory

a přes doly a přes hory

šel do Betléma. Na cestu

vzal Marii, svou nevěstu.

Nad Marii svět vezdejší

neviděl dívky krásnější.

Nadzemský téměř půvab z dětských

jí lící zářil v rajské kráse.

Postavou z dívek nazaretských

jí žádná nevyrovnala se.

Vlas tmavý byl. A do očí

stín padal hustých obočí.

Nic zvláštního to proto není,

že Josef v ní měl zalíbení.

Noc byla studená a němá,

když dorazili do Betléma.

Sníh drobný vzduchem poletoval

a za mraky se měsíc schoval.

Čas pochmurný a nemilý.

Tu a tam ještě svítili.

Je věru těžko pocestnému

za noci nocleh hledati.

Jsou srdce chladná k stesku tvému,

pomoci nikdo nedá ti.

Na mnohé dvéře zaklepali,

však všude se jim tvrdě smáli.

Konečně, zapuzeni všudy,

znavené složili své údy

ve starém chlévě opuštěném.

Byl chatrný a vystlán senem.

A u dřevěných jesliček

stál podle vola oslíček.

Trampotám nikdy konec není

a tak i zde na dovršení

všech útrap, jichž už bylo dost,

radostná přišla událost.

Znavena k smrti, rozechvělá,

v sychravé noci uslyšela

zalkání první svého děcka

nejkrasší dívka nazaretská.

Josef se divil, a ne málo,

jak se to vlastně všecko stalo.

Však, ač měl malou radost z toho,

nelámal si s tím hlavu mnoho.

Pastýři, kteří blízko tady

se svými nocovali stády,

poctili návštěvou je svojí,

jak v písmě svatém psáno stojí –

Korunované hlavy všady

se do všeho též pletou rády,

i do čeho jim pranic není.

A tak i v tomto okamžení.

Tři králové sem od východu

ze vznešeného přišli rodu.

Neví se však, kde vedli vládu.

Jeden z nich byl prý černý vzadu.

Dítěti dary podávali

a důležitě kolem stáli.

A u dřevěných jesliček

stál vůl a vedle oslíček.