I. Vánoce 1900.

Jak jsem se těšíval, když byl jsem ještě dítě!

Mně vždycky zdálo se, že celý svět se mění

v kraj vidin báječných a rozkošného snění.

Těch příprav tajemných mne opřádaly sítě,

kus božství tušil jsem v tom malém našem bytě,

kde bylo šero již a v žhavém rozechvění

a v bázni posvátné jsem čekal nadělení,

jež s nebe pošle prý mi sladké boží dítě...

A leta míjela i dětství snové zlatí,

jak s růží k podzimu za lístkem lístek padá,

jak jednou iluse snad všecky opustí tě...

Však štěstí vánoční – to přece se mi vrátí,

až v chvíli hřejivé, já a má žena mladá,

Ježíška chystat budem – pro své vlastní dítě!...