I. Vašíček Nejlů na houbách.

Noc byla teplá, k milování.

Šli spolu lesem rytíř, krásná paní,

tiše šli, les za ně mluvil, vyprávěl

a šuměl jim písní divnou, podivnou,

ak by je ukolíbat chtěl;

vábil je v sladkou náruč svou,

rukama hustýma k nim se skláněl,

v uzounkou alej dolů k nim,

v srdce jim zvonil: bim bam bim!

ó co se těch písní už navyzváněl,

jež větérků horkých roznášelo vání.

Noc byla teplá, k milování.

Teď ďábelskou písní les hral:

jak se on zpil, jak ji v kolo bral,

jak kouzlu modrých očí podléhala,

bledé tváře, černých vlasů –

muziky hrály, kantor objal basu

a struna houslí sladkou polku lhala,

zbytek jim rozumu v boji se srdcem hynul,

on úže a úže k sobě ji vinul

v hustém a divém reji tanečním,

rozkoše čin se chvěl vybuchnutím hroze,

hlava k hlavě, ňadro k ňadru, noha k noze,

hrozný pud burácel davem vším,

v kouři a křiku výskal klarinet,

do kola s jásotem dali se v let

znova a znova, úsměv nad úsměv

a v tělech horkých horká bouřila krev,

on níže a níže skláněl se na ni.

Noc byla teplá, k milování.

Jak alejí k mýtině stezka se táhla,

snivá zář luny po nich sáhla,

nesla je v plášti průsvitném, pavučinném –

v jiném byli nebi a zas byli v jiném.

Prostřed mýtiny jak klášterní sestra

s mošnou když schylená stářím i bídou

přemýšlí váhavě na rozcestí,

kam ještě pro bídný halíř jít,

hruška prastará, hnízdo větrů,

hračka bouří zuřivých, svět ptáčat v létě,

mlhou pověstí dávných obestřená,

teď v měsíční záři panenská, skvělá

tajemných ňader rozkládajíc větve

v stín zvala hustý, mech měkký, bujnou trávu,

jež opojnou voněla vůní

vyrostlá, sytá stružkou volnou,

co táhla se z kořenů olší vážných,

s okolních strání údolím smavým,

tratící se v rybníčku malinkatém.

„Sednem si!“ – „Musím jít! Vrať se!“

zašeptly dvojí rtové, však vášnivě splynuly,

mžikem on rukama objal jí tělo

teplé a kypré a líbal a líbal

hlavinku bezmocnou, skloněnou nazad,

splýval dech, krev v žilkách hrála, třásla se,

na vzdálené věži hodiny váhavě bily,

čas stál, dokola mlčelo ticho,

příroda jásavě vdávala děti:

pod starou hruškou za teplé noci

Velibů Jiřík a Maruška Nejlova

rázem upadli na zem.

Hospodine milosrdný, Lásko všemocná!

Viz! krví potřísnili tuto roušku

krvenci moji; netresci jich, Pane!

Život je zaved’ a krev země ohnivá,

kterous ty určil až za branou smrti

k věčnému žití. Slituj se, Pane!

Slituj se pro mne, dal jsem ti sebe,

slituj se pro mne, zapřel jsem hlínu,

světlo jsem vzýval, kterýms mě zapálil,

věrou jsem zpupné potlačil tělo,

tělo jsem obětoval ti.

Hospodine milosrdný, vyslyš!

Dej, ať tato prokletá krev

potomků mých smyje se, zmizí,

ať čistá víra překoná zemi,

ať símě tohoto hříchu

člověk je pravý!

Jediný Bože, já prosím –

Lásko boží, já prosím –

Ještě jsem tu já, pope!

Rouška se namočí krví!