I. Ve struny bouřím, slyšte moji píseň,

Ve struny bouřím, slyšte moji píseň,

vy sadů krásných hluché kopřivy –

hle, od východu záři v vaši plíseň

již červan leje rudý ohnivý.

A vy – vy v porobenství svém dál spíte

a záře jeho ještě nevidíte?

Hoj, vzkočte na své ochromené nohy

a pouta vám z nich kletá odletí,

již zničte svoje zhoubné černobohy,

jež uvrhli vás v chladné zakletí. –

Či posud v kletém porobenství spíte

a spásy hlasu ještě neslyšíte?

O, dravci lití, dravci svého těla,

jež raděj’ černá pouta nesete,

než byste zvedli skálopevná čela,

v nichž písmo robství plane prokleté.

O, proradové, kteří dosud spíte,

či okovů svých ještě nezdrtíte?! –