I. Velectěná, drahá pěstitelko naše!

Čas všecko dá: zář štěstí, smutek v duši,

květ blaha, klidu, slasti – však i žal;

leč zase žádá zpět, co přines’, dal,

a nejčastěj’, co drahým bylo, ruší.

Nám přines loučení, to, drahá, s Tebou.

Ty’s vděčné děti láskou objímala,

Ty pěstila jsi jejich srdce malá, –

teď odcházíš. – Nuž, vezmi přání s sebou!

„Tvé žití ozařuj jen slunce blaha,

je květy, štěstí květy, zdobte vezdy,

jak nebe širé zlaté krášlí hvězdy.

Bůh Tobě žehnej, pěstitelko drahá!

Ať blízko žiješ nám, ať třeba v dáli,

nech vděčným dětem místo ve Své duši!

Tak teplo, milo srdcím je, když tuší,

že ti, kdo vedli je, též milovali.“