I. Veliký sněm ptačí.

Na svatého Řehoře

přeletěly vlaštovičky přes moře.

Štěbetaly, šveholily: „Nesem máj!

Rozvíjej se zeleňoučko luh i háj!“

Převalil se vítr teplý přes Dunaj,

pobíhá on, povídá on: „Jde už máj!“

Laškuje on, šepotá on do ucha,

ale někdy na záda i zabuchá.

Na záda on bílým horám zabuchá:

„Vyslíkej se honem, babko, z kožucha!

Hraj, muziko, na cimbály, zvuč a hraj!

Ověnčen a opentlen jde vonný máj!“

A hned vzduchem zpívalo to bujaře:

Hejsa, chlapci, ku píšťalkám, k fujaře!

Zajásejme, zaplesejme, přišel máj,

rozvinul se zeleňoučko luh i háj.

Poskakuje potůček a žblunká šprým,

nad ním ptáče hopká, hvízdá, zpívá rým.

A ten blatouch, co má květů, poupátek,

jak ta husa na trávníku housátek!

A ta vrba samo kotě, koťátka,

jak na dvoře kolem kvočny kuřátka.

Stříbrný už břízy vzaly sobě pás

a rozpletly vlásky hebké – zlaté zas.

Vykoupala slunko v moři nebes báň,

čistější má, teplejší má líc i dlaň!

Směje se a popěvuje písničku,

ze hrud zlatou vyvolává pšeničku.

Sváteční si navlík’ šaty luh i háj,

panenka zem nastrojena slavit máj.

Celý svět je jako dukát, lesk a smích,

jako šuhaj jdoucí k milé při houslích.

A kde srdce, poskočí si: Eja húj!

Líbalo by, objímalo – Bože můj!

Hraj, muziko, na cimbály, zvuč a hraj!

Ověnčen a opentlen jde vonný máj!

Na svatého Řehoře

v horách jak o velký svátek na chóře.

To je svátek nad vše svátky veliký,

celý den tam vyhrávají muziky.

Na bubny a na cimbály, klarinet,

na dudy a na housličky, flašinet.

Všichni ptáci, co jich chová naše zem,

sjíždějí se slavit v lese hlučný sněm,

uvidět se za rok dlouhý jedenkrát,

uvítat se, poveselit, pookřát;

pohovořit, uslyšet též cizí soud,

jak svět běží, jaký nový písní proud;

novoty vše provětrat a protřepat,

též by ženské mohly trochu poklepat,

mladých párků dohromady kopu svést,

aneb aspoň rozoumečky ptačí splést.

To přec, milý, starý světe, dobře znáš,

že paničky nejradš hrají „mariáž“.

Ach, to bývá převeselo v táboře,

nezmešká ni ten, kdo musí přes moře.

Zvláště letos, kdy už sobě čítal svět

plných skoro devatnáct set trudných let,

přilétaly ze všech koutů depeše,

že ten svátek bude ptactvu k útěše,

že to bude svátek míru, lásky den,

kdy se splní tisícletý velký sen,

po němž svět, co trvá, toužil, snil a mřel,

ale plodů z jeho květů neuzřel.

Ke ptačímu lidu vyšel manifest,

knížecí že pevnou vůlí nyní jest,

co ptačího jest, to ptákům dáti též,

ne by zákon papír nesl, trůn pak lež.

Svoboda že ptáku patří – svatá věc,

ne by leckdo zavíral ho v těsnou klec,

neb dokonce v musejích by vycpán byl;

k tomu že se národ ptačí nezrodil.

Tak to znělo v manifestu, jak tu dím,

s rozkazem, by úřadem hned holubím

roznesla se tato zpráva do všech stran,

na náměstích, na návsích a u všech bran,

na řekách a na jezerech, u moře

všechněm ptákům dobré vůle v pokoře

s hlukem fanfár aby hlásán byl ten div,

jehož kníže sám si přeje, dokud živ.

Na sta bílých holubů hned do světa

s koledou tou radostnou se rozlétá;

v lesích, v hájích i kde jaké pole, lán,

na náměstích, na návsích a u všech bran,

na řekách a na jezerách, u moře

všechněm ptákům dobré vůle v pokoře

ohlašuje s vroucím srdcem mír a zdar,

jejž přinese knížecí prý tento dar.

Každý váhá, sluchu nechce uvěřit.

„Třesky – plesky!“ mnohý začne láteřit.

„Jak že?“ – „Takto že to psáno na listě?“

„Opravdu?“ – a holub na to: „Zajisté!“

A zas dále se chvatem se ženou z bran –

hle, již všude po silnicích hejna vran,

havranů a vrabců, i kde jaký kos

zvědavě tu nazvedá svůj jemný nos;

na sta ptáků sbíhá se tu jako v trh,

že prý asi knížete kdos s trůnu svrh’,

a že nový kníže, jenž teď na trůn sed’,

chce jen lidu kolem huby mazat med.

„Tak to bude!“ – „Jakž by jinak?“ – „Ba že tak!“ –

„A na konec vytře nám jen pěkně zrak!“ –

„O slovo je hej; však něco do huby!“

V tom nad sebou uviděli holuby.

„Slyšte, slyšte, slavná pošto – na pět slov!

Nechceme se hloupi vrátit pod svůj krov.

Kýho čerta přinesli jste nám to zas?

Nikdo tomu nerozumí, ví to ďas.

Zdá se nám, že nějaký v tom vězí chlup

a že kdesi medvědí se skrývá zub.

Řekněte to po našemu, jak věc jest,

a co pravdy chová nový manifest.

Na papír a pečeti jsme zvykli už,

ne však lsti té: Boha vzývej, čertu služ!

Pravdu rcete, vždyť jste s námi jedna krev,

je-li pravdou, či jen lží ten rajský zpěv!“

Na to s velkým rozhorlením holubi:

„Nechať hned nás Spravedlnost pohubí,

nedíme-li čiročirou pravdu vám,

je-li v našich slovech podvod, lest a klam.

Pravdou svatou, nezvratnou je naše zvěst,

knížecí že pevnou vůlí nyní jest,

co ptačího jest, to ptákům dáti též,

ne by zákon papír nesl, trůn pak lež;

svoboda že ptáku patří – svatá věc,

ne by někdo zavíral ho v těsnou klec,

anebo mu život ničil cizí dráp,

aby holátka svá ztrácel, je-li sláb,

neb dokonce v musejích by vycpán byl,

k tomu že se národ ptačí nezrodil.

Tak, co bylo svěřeno nám, díme vám

a dalekým rozhlásíme končinám.

Nechať Bůh jest soudcem naším laskavým,

zář ať vleje do duší nám světlem svým!“

Dojat mlčel ptačí lid – i pole, luh –

až pak zvolal: „Soudcem naším ať jest Bůh!“

Na to tiše holubi zas pluli dál,

a lid ptačí „Zdař Bůh!“ – „Zdař Bůh!“ sobě přál

a pak zvolna rozcházel se do svých chat

na dalekou cestu vše si uchystat.

„Snad to přece vzchází nám teď šťastný den!“

každý myslil ke hnízdu jda potěšen.

Bylo ruchu, bylo hluku, hlomozu,

štěstí, že jim nepotřeba povozů,

na loď stoupat, do vlaku neb do saní,

na břehu stát, když převozník tvrdě spí.

Radost cítil, velkou radost ptačí lid,

mladí starým sotva mohli postačit.

Doma zůstal, kdo jen musil, kdo byl chrom,

a pak kvočny, mládež chránit od pohrom.

Sjelo se tu tedy ptactvo se všech stran,

přislíbil i slavný orel, kníže pán.

Přislíbil i s paní kněžnou, orlicí –

připravili zámek pro ně, jedlici.

Sám pan kancléř hrabě sokol o překot

s paní hraběnkou jel vítat vzácný rod.

Chudák hrabě roztržit byl, nekliden,

odkašlával, vrtěl sebou tento den;

nevím, byla-li to nervósa či křeč –

snad že vítací si odříkával řeč

o nejhlubší, ponížené věrnosti,

s jakou lid lne k jeho jasné Milosti:

o synovské lásce, úctě, pokoře,

slepé poslušnosti doma, v táboře;

jich prosbu milostivě vyslyšel,

by mu každý v prachu nohu líbat směl;

konečně by velkodušně dovolil,

aby pomník věkověčně hlaholil,

jaká milost stala se tu ptákům všem,

že sám kníže ráčil poctit jejich sněm;

oni všickni s nadšením že horoucím

zbudují ten pomník věkům budoucím.

Takto mlčky hrabě sokol spřádal řeč –

nevím, byla-li to nervósa či křeč,

ale stále pravé křídlo čepířil

a levým zas okem mžikal, zaštířil,

kdežto pravé nepohnutě sedělo

a jak bouřka zpod obočí hledělo.

Přijel také baron jestřáb – větroplach,

jenž před kněžnou v každém brku cítil strach,

a pak zástup sokolíků, orlíků,

samých pyšných, urozených chlapíků:

ten byl tajný, ten zas dvorní rada byl,

kdo byl vládním radou, s tím už nemluvil.

Slyšels jenom „Eminence!“, „Jasnosti!“

a tam opět „Excellence!“, „Milosti!“,

někteří z nich hlavy měli bezvadné,

nohy všichni tenké, nosy důkladné.

Pak stál luňák, pan polesný – divná věc! –

a s ním v párku revírník byl – krahujec.

Divíte se těmto funkcím? Možno-liž?

„Tak to bývá na tom světě! Je to kříž!“

řek’ i vrabec. „Malý zloděj oprátku,

ale velký pyšně chodí v pozlátku!“ –

„Ej, to, brachu, vzals mi z huby, zrovna z plic!“

Pak se každý skrčil – šeptal: „Ticho – sic – !“

A byl vám to zástup velký, samý pták:

vrabci, čížci, holubi a kokokdák,

sýkorky a pěnkavy a jako rtuť

běhaly tu perličky a puť-puť-puť;

doupňáci a hřivnáči a krkavci,

strnadi a moudré kavky, prskavci,

sluky, čejky a se drozdy mnohý kos

opatrně nazvedal tu jemný nos;

sedmihlásci, konipásci, plotníček,

lindušky a koroptvičky, ťuhýček,

sýkorky a pěnkavky a jako rtuť

běhaly tu perličky a puť-puť-puť.

„Hle, i báby vrány,“ šeptly křepelky.

„To tu jistě blízko byly veselky!“

Přišly straky, samá klepna zvědavá,

ba i stará hadačka z hor – kukavá.

Ze mlýna též husy přišly s housery,

s tetičkami, s ujci svými – kačery.

Vítali se, vyptávali, mrkali –

vrabci však se jako kluci strkali,

že pan luňák kolikrát řek’: „Krahujec,

jdou ty kluky zpohlavkovat! Čistá věc!“

Když tak stáli v samém lese na kraji,

náhle cestou přiletěli lokaji:

chocholouši, dudci, sojky – samý frak,

hned se ptali, kde je zámek, co a jak.

„Jeho Milost kníže orel je tu hned,

prosí, by moh’ bez všech řečí dále jet;

nechť pan hrabě přijme tuto proměnu,

neboť paní kněžna má dnes migrénu.“

Z toho vznikl repot velký v zástupě:

„To jsme také mohli zůstat v chalupě!“

Luňák však se rozčepířil: „Krahujec,

kdo tu ještě slovo řekne, tři dni klec!“ –

„Hlehle!“ mrknul starý houser. „Jaký rek!

A chlap sám by zasluhoval hambálek!“

„Vidíte to,“ volal káčer, „už to tak!

Jak jsem říkal, chtějí nám jen vytřít zrak!“

„Což jsme stvůry jako lidé – otroci?“

„Hej, kdež jste vy, holoubci, vy proroci?“

Přec však, jen se prášek zvedl, výskali,

a vrabčáci okázale vřískali,

tlačili se, šťouchali se k cestě blíž,

na stromy kol vylézali výš a výš,

ač to přísně pan polesný zakázal,

a hned všechny dolů sehnat rozkázal:

neboť zrovna v poli zahlíd’, malý kus,

kterak k lesu zahýbal už velký vůz.

Všechno ztichlo, i pan hrabě zvolna smek’;

zmýlil se však: byl to vůz jen kuchařek.

To v něm kachny kolébavé seděly,

div jim ještě oči z důlků hleděly.

V druhém voze šafář kohout polo v snách

rozvalil se pyšně jako perský šach.

Za ním jely služky, panské – slepičky,

pořád ho jen pomlouvaly, šelmičky.

Policejní president též přijel, výr,

a s ním rada policejní, netopýr.

Ti dva hned se rozhlíželi na hory,

nejsou-li tam trojbarevné prapory.

S nimi přijel dvorní rada pelikán,

hned se k němu hejlů lísá se všech stran;

největší z nich v potu tváře s diplomem:

„Račte býti čestným naším občanem!“

Chvíli ticho – ve zástupě ani muk,

když tu opět rozhrčel se divný zvuk,

a hned chutě rozesmál se ptačí lid:

na kočárku lehkém drnkal krocan – žid.

„Hudry – hudry!“ kýval kolem, samý pych,

bylť on nájemcem teď dvorů knížecích.

Hrabě sokol hned ho vítal, drápky stisk’,

ptal se, je-li zastoupen tu také tisk.

Tu hned špaček žurnalista klobouk smek’:

„Pět žurnálů zastupuji –“ s chloubou řek’.

– „Ach, herr špaček!“ krocan praví k sokolu,

„ten už ví, co mluvit budem pospolu.

Hodiny on nepromeškal v životě,

vyzná se vám znamenitě v bankrotě.

Klerikální redigoval nejdřív list,

s nímž se sekal liberální ,Antikrist‘;

tu pan prelát, ,Římské hvězdy‘ majitel,

,Chci váš křestní list!‘ řek’, a pan špaček – šel.

Sotva stal se nemožný jak klerikál,

kdosi k nám ho liberálům přilákal;

sotva však jen ztloustl u nás, šel k těm – hm –

víte, já tím míním: k socialistům.

Když však jejich list jsem zničil – známá věc,

z pana špačka stal se konservativec.“ –

„Áh, toť chlapík!“ kancléř sokol prohodil.

„Ten se jistě v dobu lišek narodil!“

A již plán byl v jeho mysli hotov, čist:

„Tuto lišku získat musím pro svůj list.“

– „A teď ticho!“ přísně kynul baron výr. –

„Pryč od cesty!“ honil vrabce netopýr.

„No, zda hnete se přec, stará – slepice?“

Potichu však zabrumlal on: „Opice!“ –

„Vždyť jsem hlucha – snad to vidí jemnostpán“ –

a tam v zadu zahučel kdos: „Hrubián!“

„Ticho, pravím – ani slova! Už jsem řek’,

nechce-li kdo,“ volal baron, „pod zámek!“

Jen to dořek’, div se v půli nezlomil,

jak se náhle poníženě uklonil.

Přijel totiž zlatý bažant – biskup sám,

slípky před ním klekaly hned k modlitbám;

za ním černý kohout – superintendent,

chudší, prostší nežli bažant – bez prebend;

na konec pak starý kondor – rabín zbyl,

jejž sem osud z cizích krajů přivábil.

Vítali se hned, jak s vozů slézali –

knih, kde sebe vychvalují, nevzali;

proto sobě drápky tiskli navzájem,

vždyť to byl dnes lásky den a míru sněm.

V tom již „Sláva!“ zvolal luňák, „Budiž zdráv!“

„Sláva! Sláva!“ znělo vzduchem, „Zdráv! Zdráv! Zdráv!“

Ach, to byla podívaná, hrůza hrůz!

Knížete a paní kněžny pln byl vůz.

Přísni byli, vážni, a ta obočí!

Sotva že je na ten zástup otočí.

Jeli zvolna u velikém pohnutí,

a ti druzí div nestrhli klenutí.

Tlačili se, mačkali se k vozu blíž;

policajti měli s nimi pravý kříž,

neboť zástup řadu vozů přetrhl –

štěstí ještě, že těch zadních nesvrhl.

Neb tam z Halle doktor čáp jel, filosof,

málem byl by dostal odtud vyhazov,

ač se synky knížecí jel rodiny,

jimž on dával z esthetiky hodiny;

kdo nemluvil jeho řečí „klap-klap-klap“,

každý hned byl v jeho hubě sprostý chlap.

Knížecí pak zpovědník jel – krkavec,

s jeptiškami strakami pěl růženec.

Za nimi hned – ach, to vám byl hříšný vůz!

Tam vám jely nemanželské děti Mus:

labutě dvě, to jest dvorní baletky,

šelmovské tam měly jakés zápletky;

papoušek jim – dvorní básník, to se ví –

a houslista slavík seděl vis-à-vis.

Ti, když všechny už jim došly rozmary,

tropili si z mistra čápa kašpary.

(Abych totiž pravdu mluvil: v onen čas

o poetu skřivanovi zlý šel hlas,

že v tom jeho zpěvu málo umění.

„Více formy, barev, zlatých třepení!“

sterými teď ústy nový volal věk –

sokem stal se skřivanovi papoušek.)

Zvučně z lesa za veliké parády

zahlučely, zavířily intrády.

Na bubny a na cimbály, na fagot

zahráli a vítali je o překot.

„Sláva! Sláva!“ rozlehlo se se všech stran,

nejvíce v tom tužilo se hejno vran.

Ale vrabci – marně na ně volali –

ti vám při tom kotrmelce dělali.

Štěstí ještě, že pan výr měl práce dost,

neb by z toho jistě vzešla mrzutost.

Když konečně kníže pán už dojel v les,

slavnostní měl ihned začít ptačí ples.

To vám bylo křiku, shonu, moudrých rad;

nejmoudřejší děli stále: „asi“, „snad“.

Chocholouši, dudci, sojky – samý frak –

ptali se již, kdy to začne, co a jak,

až pan luňák, který vše to pořádal,

zaklel zlostně a všem oslů vynadal.

V tom však přiběh’ hrabě sokol: „Saprlot,

co pak ta věc nezačíná? Není not?

Kníže pán už po dvakráte zazíval.

,Kdy to začne?‘ netrpěliv zakýval.“ –

„To Vašnosti nejde, načítat jen pět!

Tomu třeba,“ luňák na to, „rozumět!“

Věděl on, že s pány jinak nutno pít;

proto spolk’ ten granát, jejž chtěl vystřelit.

Na pasece lesní zatím ve řadě

párkem ptáci stáli v jasné náladě.

Bavili se štěbotem a štěhotem,

srdečka se mnohá třásla tlukotem.

„Pozor!“ – luňák křídly zatlouk’ – jako v let,

a orkestr spustil v lese menuet:

„Pojď, pojď, holubičko, poleť blíž!

Já, já slavík tluku píseň – víš?

A k té písni srdce mé ti dá,

uvidíš, co dá. Oj, trajlidá!

Klokloklo-klokloklo, víš? Pojď, uvidíš!“

Tak to nějak z houslí pělo, ze fléten,

byla slast v tom, rozkoš, touha, bol a sten.

A co ti dva nedořekli, cimbál pěl,

a s cimbálem skotačivým hrálo z čell,

a jak stáří zkušeného moudrý hlas

zněl v ten hovor hudců mladých souzvuk bas:

„Hm, hm, uvidíš! Ba, ano, uvidíš!“

A zas housle, flétny, cimbál poznovu

vracely se roztouženě ke slovu:

„Pojď, pojď, pěnkavičko, poleť blíž!

Skřivánčí ti pěju píseň – víš?

Perličky ti viju, viju, hleď!

Perly tobě na šíj viju – vzleť!

Vjovjovjo-vjovjovjo, víš? Pojď, uvidíš!“

Tu však houslí umlkají štěboty:

žluvím hlasem sólo hrají fagoty:

„Kmotře Řího-ího, dej na pivo-ivo, dej!

Já dám taky-aky dva patáky-áky, hej!“

Dí křepelák Říha: „Já jsem dnes bez peněz!“

Ale křástel na to: „Kec-kec! Pojď jen přec!“

Takto hudba v lese hrála menuet,

až div při tom nezajuchal celý svět.

Však byl Mozart v menuetu starý kos;

přec by tu byl ještě slyšel ledacos.

Kdyby slyšel, kterak špaček vážně hrál

a jak kdysi Leporello k tanci zval,

byl by jistě ve smích vypuk’ bujarý,

slyše zpěv: „Jen dále, krásné maškary!...“

A co teprv na dívanou – pravý div!

Mnohý světák neviděl to jaktěživ.

Jak tu stáli v pestré řadě amanti:

nejdřív šlechta – tetřevi a bažanti,

měšťáci pak pávi, o nichž zlý šel hlas,

že jen pyšně hledí sobě na ocas.

Po francouzsku chtěli mluvit: „Oui, oui, oui!“,

pávice však hovořily: „Fuj-fuj-fuj!“

A ty jejich dcerky – Bože, pomiluj! –

jako maman mluvívají: „Fuj-fuj-fuj!“

Za to však jsi potěšil se velice,

na řadu když ptačí přišla vesnice.

Vlaštovky, ty přerozkošné brunetky,

švitořivé, šveholivé koketky;

holubi a holubičky líbezné

když tu šli tak prostě a tak vítězně,

že pan kníže hned se v duchu pobouřil

a to hrdé obočí své nachmouřil,

a pan hrabě i ten jestřáb větroplach

vrtěl sebou, pokašlával, ažaž strach.

A když přišli ptáci pěvci, to byl ples!

Toho nikdy nevylíčím, ani dnes.

Každý tančil jakby sobě na radost,

doktor čáp jen cítil z toho notnou zlost.

Povržlivě vrtěl sebou: „Hloupá věc!

Což je proti této hmotě učenec!

Lidstvo přece jenom tupý je vždy dav –

duchu můj, ó, nízkosti té jen mne zbav!“

Takto dumal doktor čáp a ve spěchu

do vsi blízké rozletěl se na střechu,

na komín tam postavil se mudřec čáp,

jakby dumal o věčnosti – klap-klap-klap;

ale v pravdě toužil mlsně mudřec čáp:

„Mistře, kdy by tak ten komín pln byl žab!“

A též ti, kdo starší byli, mrzutě

pohlíželi k této lesní redutě;

ne snad, že by mladým toho nepřáli,

vždyť se také rádi kdysi prohřáli.

„Co že? Přišli jsme snad na sněm k muzice?“

„Kde je sněm?“ zní drsných hlasů směsice.

„Ale aby hrom do toho!“ odklel kdos,

„Což jsme blázni? Což jsme ňaký utřinos?“

Z toho výr i netopýrů zástup zbled’;

mnohý, jak tu stál, hned strachy na zem sed’.

„Ano, ano, to je hrůza –“ pan výr hles’.

„Něco přec se musí státi ještě dnes.

Myslil jsem, že muzikou se spokojí

a odletí dál se pářit v pokoji.

Ale to už mezi nimi špatný duch

znečišťuje, otravuje všechen vzduch.

Netopýr! Pst!“ „Prosím –“ přiběh’ netopýr,

a hned k němu hlavu sklonil baron výr:

„Rozkazuji, nechať všichni kuliši,

kdo tu nejvíc řve, si dobře zapíší!“

– „To už máme. Už jich visí několik!“

„Dobře, dobře! Říkámť: Vy jste sokolík!

Promluvit se musí k lidu, a to hned!

Luňák nechať spustí; on má dobrý vzhled!“

Bylo šeptů, šukání a mrkání,

hlav přemoudrých dohromady strkání,

až pan luňák: „Ticho!“ zahouk’ – „Každý slyš!

Radostnou mám pro vás – no tak ticho již!

Radostnou mám zvěstovati všem vám věc:

Jejich Milosti – – nuž, pozor!... Krahujec,

ať je všude, když já mluvím, ticho přec! –

Jejich Milosti už mají toho dost,

proto končím tuto slavnou veselost.

Jejich Milosti prý ráčí radost mít –“

„Ano, ano!“ do řeči teď výr mu vlít’,

„Jejich Milosti už ráčí radost mít,

neb jich přání, spokojeny všechny zřít,

splněno prý dnes tak krásně, najednou,

začež chtí se odměnit vám hostinou.

Máte prý i na dál ctíti Jejich dům,

vždy však respekt chovati k nám úřadům,

kteří o vás pečujeme srdcem svým –“

V tom kdes vrabec: „Čím, čím? Stakra, čím-čím-čím?“

A hned po něm na sto vrabců: „Stakra, čím?“ –

„Á, toť vzpoura!“ lekem zbledl baron výr,

a s ním rozumu hned pozbyl netopýr.

Policajti, sovy, sůvky, kuliši,

mřeli strachem, kdy se křik ten utiší.

„Co teď počít? To je věru spiknutí!

Anarchisté! Demokraté nadutí!

Dejte střílet!“ – náhle zvolal – „Ale čím?

A ti vrabci vřískali jen: „Stakra, čím?“

„Já to tušil, já to říkal, já to řek’!

Vždy jsem míval na tábory jenom vztek.

Zakázat to jednou pro vždy! Nač ten vztek?

Aspoň bude pokoj pak a pořádek!“

Když tak sobě lámal hlavu baron výr,

stál u něho náhle krocan – kavalír:

„Co pak jste snad, presidente, blínu sněd’?

Pánům třeba kolem úst přec mazat med!

Knížeti přec nezkalíte náladu?

Kdo ví, jakou byste dostal náhradu!

Mlčte, pravím! Křik utište najednou!

Lid? Ah, co lid! Ten ztišíte hostinou!

Dejte pít mu, pohlaďte ho, dejte jíst,

hned vám bude chvály pět i hrát i číst!“ –

„To, co jste tu, Vašnosti, mně pravil teď,

pohne tvrdším srdcem nežli jaká zeď.

Já též věřím v ideály, celý věk,

ale při tom chci mít ticho, pořádek.

Byl jsem také mladík blouznil, hr-hr-hr,

ale při tom žádný, prosím, flamendr;

proto také nechal jsem všech básniček

a zlé duchy ,volnost, právo‘ svázal v uzlíček.

Tuze rád jsem vaší řeči; v okamžik

bude ticho; uvidíte, co je cvik.“

K samému hned odebral se knížeti,

aby list tam vyhotovil s pečetí.

Zatím v ptactvu hluk se vzmáhal, šum a ruch,

s křikem vrabčím vlétl do všech nový duch.

Mnohý z nich, co dříve býval flegmatik,

rozpálil se teď a byl sám smělý křik:

„Pravdu mluvil vrabec. Kníže dobrý jest,

ale druzí odvádějí nám ho s cest.

V nás pak není síly, není odvahy,

ani toho úsilí, ni námahy,

bychom žili volněji, jak káže čest,

vypěstili sobě blaha ratolest.“

V tom rozčilen skřivan vylít’ na pařez,

vetchý pomník, jaký slavný byl tu les.

„Tak jest, drazí! Přidávám se k řeči té,

že jsme nové pokolení – přežité.

Nehoršte se, trpká-li v mých slovech chuť;

nechci lepším vás se dělat – Bůh mne suď!

Víte dobře, znáte naši rodinu,

že jsme od dávna a v každou hodinu

žili prostě, milujíce svobodu,

a že nikdy nedrala se do rodu

choutka po panství ni lačnost po zisku –

hlásali jsme lásku místo útisku.

Sudbou je to naší, s této země výš

zalétati v jasnomodrou nebes říš,

k velikému slunci, jehož teplý jas

Bůh nám zachytit dal ve vroucný náš hlas;

sudbou je to naší, rosu nebes pít,

v okraj nebe otevřený dětsky zřít,

v hebkou náruč milostivé oblohy,

jež objímá šťastný svět i ubohý,

a ssát do duše i v ustrnulou tvář

žár nezištné lásky, čisté pravdy zář;

sudbou je to naší, vlévat v jásot, ples

to, co duše pocítila u nebes,

ať se na rosu to písní promění,

jako nebe rosou skrápí osení.

Takovou nám milost velkou dal sám Bůh:

zpívat lásku, pravdu jasnou v zemský luh.

Ale, drazí, není slast jen úděl ten:

skryta je v něm hořkost také v každý den;

neboť na pláč promění se zpěv náš hned,

jak jen země dotkne se náš zpěvný let.

Divno je tu, zraky jako zastřené,

jakby slunce hledělo k nám zatměné,

hroznou koulí černou, již jen po kraji

rudé svity jako had se míhají.

Divno je tu: čistou srdcí studnici

zakaluje proud kýs bahno rodící,

zaplavuje vonnou v srdcích lučinu,

jejíž kvítí zve tě živě do činu

a z níž tobě radost zpívá z života,

radost, před níž všecko zlato – nicota.

Hyne radost ta jak jiskry v popele,

není oné písně ryzí, vyspělé,

jež ti každým krokem budí jas a smích;

místo ní tam sobectví se šklebí, pych.

Zvráceno tu všechno: přetvářka a lež

vládne světem jako dříve pěsť a řež;

vydřiduši, prodajnost se plemení,

prodajný i srdcí žár a nadšení,

prodajna je zbožnost, volnost prodajna,

zemí táhne lež jak smečka zlolajná.

Bledne pravdy zář, a lidstvo ve strachu

přetvářce se koří, klaní ve prachu;

otrocky teď měkne tvrdý druhdy sval,

zapomíná ret, co včera přisahal.

Lež prožírá život všechen jako rez,

prožírá i minulosti dávné mez,

že už v mozku zoufalosti víří tlum,

kdy to všechno sbortí se jak z karet dům.

Kdo se ozve? Proti proudu kdo chce plout?

Všechny nás jak kapry nese zlý ten proud.

Špatný sadař, jenž nechrání z jara sad

a je líný housenky v něm obírat.

Kde se shledá s květem? Jak je plodem jist?

A nám všech lží housenky už žerou list.

Nač nám v očích třpyt a v hlavách ostrý vtip?

Na to snad, by hlava spala jako hřib?“

V tom šťouch’ krocan hejla zlostně do zadku:

„Tahle řeč vám může přinést oprátku!“

„Co že? Co že?“ hejl se hejla chvatně ptal.

„Co to říkal?“ – „Co to krocan zašeptal?“

„Že ten skřivan tlachá tady nerozum?“

„A my za to trpět budem i náš dům!“

„A já říkám: Tyhle mluvky vzal by čert!“

„Inu, víte: Poslouchat – to není žert.

Poslouchat a mlčet, to jest neříc ne,

už je vinou též, a trest nás nemine.“

„A to rád bych viděl; stojím tu jak sloup

a z těch řečí nevím nic, že bych tím zhloup’!“

Kuliši a sovy, sůvky zoufale

pobíhají, povídají, že je zle.

„A já říkám: to mne vždy čert nastrčí

k jakés slotě, která, co ví, nezmlčí!“

„Teď to, brachu, odnesete –“ škádlil kdos.

Obrátil se hejl a viděl, že to kos.

„A vy též jste jak ten skřivan, křiklouni!“

Ale kos se usmál: „I vy kujóni!“

„Nechte šašků! Na mizinu chcete snad

nerozumným mluvením nás všechny hnát?“

„Toho nechci, neb už na mizině jste!“

řekl kos, a na to hejl: „Vy zajisté!“

„Co tu máte?“ tázali se havrani,

„že do sebe tak jste oba zabráni?“

„Zle je, bratři! Víte, co nám krocan řek’?

Že z té řeči bude trochu oprátek!“

„Z jaké řeči?“ – „No, co skřivan mluvil dnes“.

„Vždyť jsem pravil: Toho byl nám dlužen pes!

A jestli my neukážem rozum svůj,

zatočí se s námi – Bože, pomiluj!“

„Tady třeba něco dělat –“ hejl zas děl,

„by ten žvástal zaškyt’ se!“ – „Ba oněměl!“

„Pohladit ho, až by sletěl!” – „Dolů s ním!“

zakviklo už hejno – „Ano, dolů s ním!“

A již zástup hejlů s davem havranů

rozvášněn se ku smělci hnal skřivanu,

k pařezu se vedral s houfem vran a sov –

skřek se ozval, křídel chřest – tak beze slov –

a od zadu na zem stržen pěvec pták –

náhlým lekem strnule se lesk mu zrak.

Nebyl vztek to v jeho zraku, pomsty plam;

výčitka to byla tichá, soucit sám.

Ani netík – ale sotva viděl dav,

z jeho hlavy krev že barví zeleň trav,

s lítým skřekem vrhli se naň, zahoukli,

zobáky ho divokými utloukli;

utloukli a roztrhali do všech stran,

by ni mrtev nemoh’ býti pochován.

Dech se tajil, kdo to viděl. Vzešel děs.

Zdálo se, že zachvěl se i černý les.

Bylo ticho – také ticho, až byls jist,

že je slyšet, kterak trne tráva, list;

a v tom velkém tichu slavném stydla krev,

slyšelať tu duše, kterak zazněl zpěv

stříbročistý, zlatostrunný, vroucný tak,

a on lil se láskyplně od oblak

jako teplý z velikého slunce jas,

jejž Bůh zachytit dal ve skřivaní hlas.

Skřivaní to byla píseň jako sen.

Zaražen tu zástup stál a vyjeven.

Sotva že jen šepot zvolna proniká.

Nebeská však píseň nitra odmyká,

zvučí, zvučí, že ten pěvec mrtev jest,

ale píseň nesmrtelně zvučí z hvězd

a že bude roditi se věčně dál,

třeba tisíc jejích pěvců svět by sklál.

„Hrůza hrůz to!“ děli mnozí. „Jaký hřích!“

a už strachy ulétali do hnízd svých.

A z těch zbylých prohodil kdos: „Pochybil!“ –

„Ano, ano; inu, příliš smělý byl!“

„Jen, prosím vás, nemudrujte,“ hejl tu vzkřik’,

„v mozku vašem nezrodí se zákonník!“

„Ahá, hleďte! Skřivana jen zabili,

a nám už by pro slovíčko nabili!

A my přec jsme peří rvali skřivanu!“

rozdurdil se zástup vran a havranů.

„A to snad je odměna? To snad je vděk?“

„Vděkem, brachu, zkazíš si jen žaludek!“

„Slyšte, kmotři, jsem jen koncipista výr,

věrně sloužím – svědkem vám je netopýr –

to však pravím vám jak druh váš, dobrý chlap,

že jsem dosud neuviděl tolik bab,

jako se jich u vás zástup vyskytl –“

To když dobrý hoch ten řek’ – frrr – ulítl.

Hleděli jak vyjeveni: „Co to zas?

Či snad s námi zahrává tu sám už ďas?“

„Mně cos, braši, říká, že jsme prohloupli –“

„A že jsme si vlastní oči vyloupli,“

dodal vztekle starý houser mrkavý

a šel dále hovor veda sykavý.

„On, ten skřivan,“ doktor dudek pohvízdá,

„nebyl vlastně tak zlý, jak se právě zdá –“

Ale osud určil dudku mlčeti;

výr se vrátil s listem s velkou pečetí.

S ním též přišel kancléř sokol, samý vtip,

ale za to hlava holá jako hřib.

S družinou on přišel skvělou jako cář,

od výra vzal list a lidu mluvil v tvář:

„Slavný sněme! Nový vám všem vzchází věk.

Zavládne už v zemi mír a pořádek.

Stejné právo všem vám dobrý kníže dal,

silnější by slabšího už nekloval.

Hnízda vaše jista budou před drápy,

neb již kníže mírné zvolil satrapy,

kteří konec učiní pak bojům všem

a drápího práva zbaví naši zem.

Zde to všechno psáno černé na bílém.

Na zdar toho všeho –“ V tom se zajikl,

neb kdes vrabec prostořeký zakřikl:

„Zdali však též synkové těch satrapů

budou na vždy roditi se bez drápů?“

„Ticho, ticho!“ volali tu kuliši,

drbajíce vrabce, ať se utiší.

„Na zdar toho všeho –“ pokračoval výr,

„radost ať se ozve, každý slav ten mír!

Hudba nechať zazní, jásot, zpěv a ples!

Dřív však slušno, k zemi aby každý kles’,

na kolenou aby Bohu dík byl vzdán,

že mu taký dán jest otec, kníže pán!“

V tom už v lese kol knížecí estrády

zahlučely, zavířily intrády.

„Sláva! Sláva!“ rozlehlo se se všech stran,

bukač bukal „salvy“ místo střelných ran.

„Vidíte ty –“ mrknul krocan, „otroky?

Dobrými jsme, presidente, proroky!“

Usmál se jim kancléř: „Nefoukej v ten roh!

Kterak já bych bez otroků vládnout moh’?“

A již všechno valilo se ke stolům,

k jídlu, smíchu, k pití, písní hlaholům;

kníže pán však s kněžnou opustil už dav,

rozloučení slavnostní si zakázav.

Nevěděl on, co se stalo; zvěděl jen,

že tu kacíř, škůdce, mravů, odstraněn,

jenž jed mysli lesklým slovem zastíral,

ba i boha zákonného popíral.

Bylo jídel, bylo pití do Boha;

bylo zpěvu, až se třásla obloha.

Pili rosu, jarní rosu čarovnou

a březovou šťávu sladkou, opojnou.

A těch jídel medných, divných neznám jmen,

vím jen, že byl každý rád a spokojen.

Neb vám tolik pili, pěli, tropili,

až se všichni, ba i dámy, opili.

Tu pak byla mezi všemi rovnost hned,

ke vrabčici hrabě sokol dvorně sed’,

s holubicí koketoval jestřáb rek,

a což krocan – kavalír! – no, ten to sek’!

Pili, jedli, písní pěli, co jich jest,

až je zašla tichá noc a plná hvězd.

První jarní noc, tak teplá, teplounká,

bájivá a milostná a hebounká,

kdy, co žije, všechno cítí lahodu,

brouk i tráva, lidská prsa svobodu;

neb již padl despota, ten dědek mráz,

a slunéčko, jasné kníže, vítá nás.

Jasné kníže, král všech králů, života,

proti němuž každý Caesar – nicota.

Jasné kníže, velké srdce, srdcí vzor,

jehož láskou plesá květ i každý tvor.

Cítil to i starý kos a dojat řek’:

„Dovolte, bych pronésti směl přípitek!

Mladému tož slunci platí moje číš,

slunci, které rozleje nám blaha říš,

kdy nám vzejde svátek míru, lásky den,

kdy se splní tisícletý velký sen,

kdy zavládne celým světem bratří dvé:

spravedlivý Rozum, Srdce laskavé –“

„A kdy též se splní, o čem skřivan pěl,

po čem toužil a zač také dotrpěl!“

mladý skřivan dodal vroucně, dojemně,

ale zdá se, že to mluvil daremně;

neboť ptáci hlučně jenom křičeli,

a ostatní spali už neb mlčeli.

Ale hvězdy svítily tak slavnostně

a tak jasně, nadšeně a radostně,

jak by všechny na nebeském kurhanu

tleskaly teď mladistvému skřivanu...

Já jsem, braši, na tom plese také byl

a jak druzí jarní rosu chutě pil;

neb jsem jednou hadího sněd’ masa kus

a teď slyším muší hovor, plží klus;

pokrytce vám poznám, jenom mrknu naň –

má na tváři vytlačenu lidskou dlaň:

všech pět prstů červených jak čistá krev,

jak by to tam kouřil se z ní cizí hněv.

To však bývá na velkou mi závadu

a též dobrou kazívá mi náladu.

Viděl jsem, a mrzutá to věru zvěst,

že to s ptáky jako s námi lidmi jest;

že by pták ten každý po pěti se měl,

jako já tu, kdy bych pravdu mluvit chtěl,

a že ještě daleka pouť naše jest,

nežli bude v našich srdcích odlesk hvězd.

Přece však jsem do veršů to napsal vám,

neboť nejlíp člověku je, myslívám,

zazpívá-li, zadupne si: „Eja húj!“

však starosti samy přijdou, brachu můj!