I. Ven z hlučného jenom toužívala města horoucně

Ven z hlučného jenom toužívala města horoucně

Má duše, přeblaženou ach nadějí se kojíc,

Někde jedenkrát že v nízkých klidu dojde chaloupkách!

Než – všady trpěti jen zdá se mi souzeno být.

Příteli aspoň tam bylo postesknouti mi volno,

Ouzkost někdy jaká srdceli sevřela mé;

Teď daleko vzdálen byv věrných od zboru přátel,

Všecku bolest i žalost v sobě musím tajiti.

Dlouholi na světě tom mám ve tmách kráčeti ještě?

Jasná rozsvitnout zář se mi nikdy nemá?

Ach těžkou uložil si mi pout Pane v úvalu tomto,

Všem předce trpkostem volně se podrobuji!

Tyť potěchou Světovládce jenom mou zůstati máš vždy;

Svět nikoliv mi nedá útěchy náležité,

Však vyprší hodina předc někdy tu má poslední,

V končinu klidnější můj kde se duch vynese:

Přestanu pak trpět, lkát hořce a sobě naříkat,

Až bude můj kdesi prach krýti rovec zelený!