I. Vohlady.

Dolinečka jako dlaň,

hory nad ní stojí;

domků pár tam pode stráň

sedlo v starém kroji.

Každý širák doškový –

nejedna v něm dírka –

kolem trocha stromoví,

prostřed zdobná dvírka.

Malovaná okénka

na lavičky hledí –

koho čeká panenka,

dobře ona vědí. –

Nad údolím jako cář

Višňovský vrch vztýčen,

stranou tučný Bakalář,

Draplák, jako sklíčen.

Hravutnice, Plešivec –

oba dávno lysí;

Čachtický tu šedivec,

stíny po něm visí.

Stíny jsou to zdí a bašt

Bátorčina hradu,

nad nímž nyní rudý plášť

vlaje od západu.

Slunko sedá za hory,

zvonek s vrchu kvílí;

vyšla dívka z komory:

andělíček bílý!

Anulěnko – jaký vděk! –

jsi jak lalijenka! –

Květovaný živůtek,

košulečka tenká.

Ňadra cudně upjatá

duška zvedá mladá;

vesna první poupata

v živůtek jí skládá.

Na lavičku usedla,

před chaloupkou čeká;

oj, a hned jak zahledla

hocha od daleka,

k zoubkům tlačí drumbličku,

duši svou v ni vdýchne,

že až hochu v srdíčku

píseňka ta vzdychne:

„Sobota s nedělí

bohdejž přiletěly:

abychom se s milým

opět uviděli.

Sobota, neděle,

bohdejž byly rokem:

abych mohla sedět

s milým pod oblokem!“ –

A hoch letí ku chatce,

dívku v lokty jímá,

v ústa líbá přesladce

rtíky ohnivýma.

Jaj, Aničko, braň si, braň

rozmarýnku svoji! –

Dolinečka jako dlaň,

hory nad ní stojí...

Šeptali si duše moje

mladé lásky nepokoje.

Zpívaly jim drobné pěnky

z Janíkovy fujarenky.

Anulěnka, duše čistá,

Janíkovi perko chystá.

Širáček mu ladně zdobí –

vohlady! ty šťastné doby!

Oko v oku, duše v duši;

svět jich ze sna nevyruší!

Budoucnosť – tak blízko – zlatá

před očima rozežatá.

Vidí malou chatu svoji,

k uvítání jak se strojí!

Novým čepcem zdobí skráni,

sukénku si bílou shání.

Malovaná okna, vrátka –

samý fábor je ta chatka!

Už s Aničkou mladou jedou:

je tak šťastnou, je tak bledou!

Janík sám ji s vozu snáší:

„Hle má milá, mamku naši! –“

Mamička ji medem vítá – –

a juž mladá v tanci lítá.

A pak – pak ji ukládají,

v komůrce ne, ale v ráji!...

Anulěnka horké líčko

tiskne hochu na srdíčko.

Chvěje se o to své snění,

a zas ptá se v roztoužení:

„Máš mě rád, Janíčku?“ – „„Trochu!““ –

Hněvá se naň: „Ty zlý hochu! –“

„„A ty, duško, máš mě ráda? –““

„Vím či nevím! jaká rada!“

„„Nuže zkusím – –““ Janík milou

znovu k srdci přižeh’ silou. –

Dlouho moje šťastné děti

snili sobě ve objetí

Na východě zoř už denní:

„Anulěnko, do vidění!“

Z objetí se hoch jí vine.

„S Bohem, duško! Den už kyne.

Vrátím se ti do západu

z Čachtického zase hradu.

Nevíš snad, že paní z jara

Janíka chce za horára?

Co se chvěješ dušičko má? –“

„„Zůstaň, milý, dnes jen doma!

Svírá cosi srdce moje –

jaj, což budu bez pokoje!

Slyšela jsem o té paní –

snad jen lidské povídání – –.““

Objal milou Janík znova,

uspal na rtech bázně slova.

„Lidská řeč,“ dí, „moje drahá,

kohož ona nedosahá?

Koupá-li se paní v krvi,

vyzví věru Janík prvý!

Spi jen klidně. Večer doma

zlíbám tě zas, Aničko má.

S Bohem!“... „„Pan Bůh s tebou, milý! –““

Ohlíží se ještě chvíli.

Ach, už mizí dívce s očí,

šátečkem mu ještě točí...

Ozlatilo slunce hory –

Anulěnko, do komory!