I. Vstup.

Zbytky sněhu v černých brázdách tály,

soumrak padal na rozvlhlou zem.

Těžké mraky na západě stály

zažehnuty chvějným plamenem,

který hořel z hloubky za obzorem,

do tmy mraků šlehal s marným vzdorem.

Přes daleká pole do tmava

rozlila se rudá záplava.

V panském dvoře, jenž se v polích bělá,

všechna okna krví zahořela.

Přede vraty v cestu rozjetou

stíny holých stromů řadou padly,

přes koleje hluboké se kladly,

zdá se, na ta vrata klepat jdou.

S nimi člověk s hlavou sklopenou.

V šatě prostém, s těžkou selskou holí,

věkem skloněn, ale nezlomen,

starý, okoralý, tvrdý kmen,

kráčí zvolna k vratům z pustých polí.

Postál chvíli u vrat zavřených.

Z myšlenek se probral, hlavu zdvih,

do těch polí, kde se večer stmíval,

z pod šedivých obočí se díval.

V modrých očích měkce svitlo cosi

jako roztříštěná krůpěj rosy.

Přes ta pole pustá v dálku zří,

záplava kde hasne poslední.

(Zdá se, černý smutek na té zemi lpí.)

Nikde ani stopy života,

plíživé jen stíny polem běží.

Smutno jest a němo. Tesknota

na studených lihách vůkol leží.

Za smutnými lány polí těch

malá víska dřímá na úpadu,

ze zahrad se noří došky střech

a dým bílý jako vísky dech

rozplývá se ve večerním chladu.

Jaksi ulekaně k sobě blíž

tulí se tam k chýži chudé chýž,

od panských se polí s bídou svojí

skromně dělí ve stín údolí,

posupně jen strmé topoly

jako stráže u nich němy stojí.

Starý poutník tam u panských vrat

o hůl opřen se rty sevřenými,

vzpomínkami cele zaujat

jak by sčítal šeré štíty chat.

Z daleka se pozdravuje s nimi.

„Ještě stojí, ještě nezmizely!“

jako by rty jeho říci chtěly.

Doškové mu střechy vlídně kynou.

A tam dále výše za dědinou,

tam, kde olšinami prokmitá

rybníka hlaď v lukách rozlitá,

stojí mlýn. Tak starý, přikrčený,

celé věky stejný beze změny.

Olše rostou kolem. Mlýn jen, jak se zdá,

v zem se propadá a zarůstá,

den ode dne chudší je a nižší,

i ta kola pomalu se tiší.

Vzdoruje jen slabě dobám zlým,

břemenům a sokům mocnějším.

Chtěl se usmát, ale zachmuřen,

rty jen sevřel, hlavou hodil jen.

Dlouho hleděl k mlýnu sivý kmet,

přeletuje okem kraj ten známý,

Mnoho, mnoho dávno zašlých let

v jedné chvilce přelét vzpomínkami.

Teskno mu je. V duši hořko mu je.

„Tak! Co slabé, padá, ustupuje!“

ani neví, šeptá svadlým rtem,

„co je slabé, odumříti musí,

silnější sok pomalu je zdusí,

srazí ve prach a zadupá v zem.

Přes mohyly mrtvých k předu jdem!“

Rozletěl se chladný vítr v poli.

vzpomínky se rozletěly s ním,

také do těch polí za dětstvím

a tak mnohá v starém srdci bolí!

Jak by viděl drobné lehké stopy

po zelených lukách přes příkopy – –

Jeho dětství tady bloudívalo,

v prachu cesty viděl si je hrát.

Smutné dětství! Hořké chvilky znalo!

Na zápraží mlýna častokrát

klubko drobných dětí tulilo se

z večera, kdy z polí fičel chlad.

Mrzly ruce, zábly nožky bosé,

mnohdy trpký ozýval se hlad.

Smutno, ticho bylo v domě starém,

jak by všechno zasaženo zmarem

trouchnivělo v žalné beznaději.

Kola stála. Krůpěj po krůpěji

po lopatkách shnilých stékala –

mlčel mlýn a kola plakala.

Děti roztřásly se chladem zimy

a on, nejstarší z nich, dechem svým

ruce hřál i nožky maličkým,

na konec až rozplakal se s nimi.

Jejich vzlykot bolný do tmy zněl,

matka však je nepřiběhla zlíbat,

v náručí své do snů ukolíbat.

Volaly, však otec nepřišel,

modlily se, Pánbůh neslyšel.

Padal déšť a táhly mlhy chladné,

přec jim lépe tu i v nečase,

nežli v jizbě, která tměla se.

Bály se, že spuchřelý strop spadne,

těžké trámy všechno zavalí.

Z koutů černé stíny vstávaly.

Ve mlýnici pod podlahou kdesi

strašidla se hrůzná skrývají,

slyšíš? tiše na zeď klepají.

Ach, v tom domě každé hnutí děsí! –

A když přišel otec, matka s ním,

nebývalo mnohem veseleji!

Matka jen se vlekla zemdlením, –

vídal hoch, jak zimničně se chvějí

tenké zkostnatělé ruce její.

Otec seděl mdlý a mrzutý,

v drsné dlaně čelo podepíral,

nemluvné rty pevně semknuty

kamsi do tmavého kouta zíral.

A dětem se zdálo: och, tam věru

strašidla zří otec vzrůstat v šeru,

dobývat se do světnice k nim,

hrozit, smát se smíchem strašlivým.

Jenom někdy – zřídka však to bylo –

v očích se mu přece vyjasnilo,

drobné děti na kolena vzal,

pohoupal a všechny zulíbal,

měkké vlásky, bílá jejich čela.

Jak by všechny chmury zmizely,

zapěl jakýs nápěv veselý – –

Ale píseň podivně tak zněla

v černé jizbě s dutou ozvěnou.

Rázem umlk otec. Napadaly

zas mu v čelo chmury. Zrak se kalí,

děti drobné sehnal s kolenou.

A zas němý hlavu podepíral,

zamračený někam v dálku zíral,

strašidla tam jistě viděl zas!

A jen říkal – vždy mu selhal hlas – :

„Jinak mohlo býti u nás, děti, –

ale tam ti – nahoře tam! – Kletí!“ –

Nevěděl, že pěstě zatíná,

sevřel rty, a jakás kletba krutá

zůstala vždy na nich nevyřknuta.

Zatím dobrá ruka matčina

lůžko chudé dětem připravila.

Líbala je, všechny hýčkala,

pohádky jim hezké šeptala –

za celý den jedna chvilka milá!

V jejím klíně jako ptáčci malí,

šťastny, v usmívání usínaly.

(Kde jsou zlatovlasé hlavičky?

vídal prosté černé rakvičky, –

s bolestí se dnes kmet rozpomíná, –

jak je vynášeli ze vrat mlýna,

někam odcházely v cizí svět, –

nenašlo z nich žádné cesty zpět!)

Teprve když dospěl hošík malý,

porozuměl, proč ty večery

smutné, teskné, – jaké příšery

starému se otci zjevovaly,

proč mu zraky zlobou zaplály,

když zahrozil pěstí do dáli.

Uhodl, kam zlořečení letí,

kdo byli „tam nahoře ti kletí“.

Nad dědinou v polích úrodných,

s obilím jak z brázdy by se zdvih,

panský dvůr se bělá, – jasně svítí

bílé stěny, okna vysoká,

s cimbuřím věž do dálky je zříti,

s vrcholku jak prapor hrdě vlá.

Kam dohlédneš široširým polem,

všady panská půda kol a kolem,

bez zelených mezí rozlehlé ty lány

v jeden celek pluhem rozorány,

a když v létě zrálo obilí,

a těžké se klasy vlnily,

řek bys: „moře! moře!“ A v tom moři

utonula víska chudičká,

kolem chalup úzká políčka,

vše se krčí v bázni v němém hoři,

s plotem, který pomalu se boří,

aby volnou cestu dělal moři.

Všechno panské bylo – země, vzduch,

vodu vzali zapadlému mlýnu,

s kostelem jim patřil také Bůh,

život chudých, to byl těžký dluh,

sotva na hrob poskytli jim hlínu.

Kdo se tady zrodil, v panské práci

jistě do smrti už dokrvácí.

(Nebylo to nevolnictví již,

ale jiná horší ještě tíž

krušila jim šíje, tiskla hlavy.

Hrozná síla. „Osud!“ chudí praví.)

Vácslav brzo počal rozumět,

že tu dvojí sobě cizí svět.

Jeden u nich ve vsi smutný, chudý,

kde se bolest denně rodí jen

a kde bída rozlézá se všudy,

s proklínáním slyšíš pláč a sten.

A pak jiný v bílém panském dvoře,

život milý bez práce i hoře,

kde jen hudba zněla, slečen smích

v malovaných velkých pokojích,

kde podivné květy v parku měli,

kde se modří pávi procházeli,

a lokaji v zlatých livrejích.

Pyšný byl a nádherný svět pánů!

Často hoch až po tu dvorskou bránu

odvážil se, hleděl pozdálí,

nežli psi ho vzteklí vyštvali.

Od těch dob už hochovi se zdálo,

že ze chladných obílených zdí,

z toho zářivého bohatství

nepřátelského cos k němu válo.

A v něm, v mladých prsou, klíčil vzdor.

Měl on tehdy junácký svůj sbor,

bosé sic, však chrabré bojovníky,

měli praky, palaše a píky,

a když z hradeb plotů vesnických

s křikem pozvedl se tábor jich,

v širém poli zahýřili směle.

Pod panský dvůr vpadli častokrát

chtivi v boji zkusit nepřítele,

s ním se bít a po rytířsku klát.

Ze dvora-li vešly do polí,

Panských sluhů rozmazlené děti

už se na ně vrhli sokoli.

Nedovedly útok vydržeti,

sotva z praků hvizdly kameny,

ubíhaly zpátky zděšeny.

Vítězným jen útočníkům z dáli

podivnými slovy štědře lály.

Jedenkrát se Vácslav otce ptal:

„Což jsou jiní lidé v panském dvoře?“

Otec jenom v dálku ukázal.

„Jiní lidé?“ pravil, „cizí moře!

což pochopíš dětským rozumem!

Přes ty hory v dálce vniklo sem,

až po naše nohy rodnou zem

zaplavilo, dál a dál se vtírá,

drtí skálu, která se mu vzpírá;

sypké břehy zticha podemílá;

hrozné moře! moře! v něm je síla!

Na krajním až břehu v peřeji

naše víska, bouře smete ji,

zajde v moři, zajde! tam je síla!“

Hoch děl v pýše dětské „Kdybych jen

já byl velký, věru, příval ten

zastavil bych! Přece až k nám domů

nedáme snad dojít moři tomu?“

V bok podepřel ručky roznícen.

Zamračil se otec. „Hloupé dítě!

pravím: síla! síla rozdrtí tě,

kdybys pomyslit chtěl na odpor.

Však i tebe vlna jednou schvátí –

Osud je to – věř mi, jaký spor?“

Odvrátil se, přetrh rozhovor,

vlhký lesk mu v očích bylo znáti.

Hošík znovu křikl svoje: „Ne!“

Nechať přijde moře zjitřené,

nedá uchvátit se! s hrdým čelem

toužil už se potkat s nepřítelem.

(Neznal ono moře. Přišlo záhy

a ne silou hrubou, lstivě však

zatopilo školu, kostel pak,

přelilo se přes chudobné prahy.

Tiše, lichotivě. Jako v snách

všechno zapadalo ve vlnách.)

Z hocha zatím vyrost mladý muž,

co to moře značí, věděl už.

Častokráte svojí kalnou pěnou

ke mlýnu až střiklo rozběhem.

Viděl, jak se divé proudy ženou,

jak to hlodá lačně pod břehem.

Vlna se až nad hlavu mu vznesla, –

zaťal pěst, – však ruka chabě klesla.

Viděl, co je síla. Odevzdaně

už sám mladou hlavu klonil v dlaně. –

Z otce dávno zlomený byl kmet,

na zápraží sedal zimomřivý,

hlavu stiskla tvrdě tíha let,

jako v mlhách bloudí pohled snivý.

Usmívá se, – srdce plné hoře,

hlavou kývá, šeptá: „Moře! moře!“

(Matka k smrti unavena dřív

odešla už odpočinout sobě,

vrba rostla na zeleném hrobě.)

Z bratrů ještě jeden zbyl mu živ,

Prokop. Hošík dobrácký a měkký.

Úzce omezen byl jeho svět,

po obzor jen sahal nedaleký,

myšlenkou dál nechtěl přeletět.

Proň tu v pravdě rostl blaha květ.

Ale Vácslav? Cosi neklidného

bylo v jeho krvi. Tam, kde stál,

nespokojen vždycky toužil v dál,

hrdý, nepoddajný, silou vzdoru svého

chtěl by osud rázem přeměnit,

hotov každou chvíli s ním se bít.

(Však se rval s ním taky! jeho čelo

kolikráte v boji zkrvavělo!)

Nevěstu si našel statnou, zdravou,

s dobrým ryzím srdcem, s bystrou hlavou,

které nebyl vším jen drahý šat.

(Starý mlýn měl převzít zadlužený.)

Vážně ptal se budoucí své ženy:

„Chceš-li, drahá, se mnou pracovat?“

Řekla: „Chci!“ a do očí mu hledla,

jeho ruku k srdci svému zvedla.

Políbil ji. Svoji navždy byli,

třeba o své lásce nemluvili. –

Ale osud tvrdý v cestu jim

položil se stínem strašlivým.

Mladý dědic zámku, zboží všeho,

poslední člen staré rodiny,

na svůj dvůr sem zajel z ciziny.

Slavností byl velkou příchod jeho.

Ryčná hudba hrála na dvoře

a z vůkolních dědin v pokoře

lidé přišli, obnažené hlavy

skláněly se plaše k samé zemi.

Na schodišti vztyčen nade všemi,

na rtech úzkých úsměv pohrdavý,

mladý pán stál. Sklíčkem prohlížel

bojácné a přikrčené davy.

Ke svým lokajům pak cosi děl,

všichni poslušně se rozesmáli.

Ohléd se, kde mladé dívky stály,

ohrnul jen vysmívavě ret.

Ne, nevzroste krásy něžný květ

z barbarské té půdy! Tvrdé rysy,

ve kterých se s plachou pokorou

potměšilá vychytralost mísí,

kterak hrubé a bez ducha jsou.

Náhle se mu v očích zajiskřilo.

Ono děvče! jaký vzácný zjev!

Krásné, jak by z jiné racy bylo,

vskutku jak by jakás lepší krev

svítila mu jemnou svěží pletí!

Hleděl na ně, – musilo se rděti.

Vyslech blahopřání. Jen se díval,

jak se řečník kroutil zoufale,

úšklebek svůj rukavičkou skrýval,

odpovídal mdle a nedbale.

Lokajům, již za ním řadou stáli,

řekl cos, ti hlasitě se smáli.

Když však vytratil se plachý dav,

sta těch obnažených skleslých hlav,

na kůň vsedl. Vystopoval v poli

mladou krasavici. Ve svévoli

vpadl v sad, kam vešla samotna.

Se džbánem ji našel u pramene,

o vodu ji prosil.Ochotná

zvedla džbán, leč do tváří se žene

všechna krev jí a ruce se chvějí.

Hledě na ni zvolna dlouho pil.

Náhle džbánem o zem udeřil

a vší silou chytil ruce její,

tiskl, šeptal: „Chceš-li se mnou jít?

chceš-li, spanilá, mou paní být?

Dal bych svůj ti prsten s drahokamy,

z hedbáví a z aksamitu šat,

kdybys lásky trochu popřála mi!

Věř, že chci tě šťastnou udělat!“ –

S výkřikem mu z rukou vyrvala se.

Marně. Jako vlk ji lačně chyt,

přitiskl ji k sobě, objal zase

a zlý oheň se mu v oku kmit.

„Chceš-li vzdorovat mi? považ, dítě,

komu odpíráš? Zde pánem já!

Kynu-li, vše marno, bláhová,

budeš mojí, nikdo nespasí tě!

Hlavinku svou nakloň, zlíbat nech

rtíky růžovější růží všech!“

Jako lístek v rukou se mu chvěla,

zoufale se vyrvati mu chtěla,

hrůza stáhla hrdlo, sotva jen:

„Vácslave!“ se na rtech zachvělo jí. –

„Tu jsem!“ slyší. Vácslav za ní stojí,

hrozný, nehybný a zamračen.

Pustil pán svou kořist. Pobledlý

viděl, jak se k ráně pozvedly

mozolné dvě pěstě. Jakés temné

tušení měl jenom: zabije mne!

Vyčetl to z očí, jež se vzňaly,

viděl, jak se v paži pnou mu svaly, –

selský hoch stál před ním schopen všeho.

Nelze jinak, – jistě zabije ho...

V tom však dívka zvedla ruku svou,

do cesty se hochu přímo staví.

„Vzpamatuj se!“ prosebně mu praví,

„je to pán!“ – Tu viděl najednou,

jak ty oči uhasly a schladly,

napřažené pěsti nedopadly,

onen mladý zbojník hlavu sklopil.

„Pojď!“ řek dívce, za ruku ji chopil.

Odchází – a zpět se neohled.

Oddych pán a hrdě hlavu zved,

zuby zaskřípal a hněvem vzplanul.

„Stůj, ty podlý!“ zvolal. A hoch stanul.

Přistoupil pán k němu. Okamžik

sok tu proti soku němý stojí.

Ale vědom si už moci svojí,

ostře pán se zasmál. „Sketo!“ vzkřik.

Tvrdou řečí cizí, panskou řečí

„Sketo! sketo!“ volá. Jeho smích

jak šlehnutí pálí ve tvářích.

A zvuk cizí bolest jenom zvětší.

Hoch si přetřel líce. Hořely.

A pak zvedl hlavu, – zachvěly

v pažích se mu ocelové svaly,

které samy už se napínaly.

Cítil, jak se k hlavě krev mu valí.

Neviděl už více dívku svou,

kterak prosí s tváří úzkostnou,

jenom cítil, jak pod jeho pěstí

tělo padá, žebra temně chřestí.

U nohou mu bezduch ležel pán. –

A sám Vácslav couvl ulekán.

Co teď bude? jakým trestem asi

stihnou jej? kde před pánem se spasí?

Až ze mdloby vstane, svojí mocí

zahubí ho jistě. Bez pomoci

hleděl k zemi, co že počne teď?

Náhle prsty měkké dotkly se ho.

„Prchni!“ řeklo tiše děvče jeho.

Stiskl její ruku v odpověď:

„Jenom s tebou, drahá, ty mě veď!“ –

Vzpomíná si na pochmurné ráno

k útěku vše bylo přichystáno,

v olšinách stál ukryt chladným stínem

zapřažený vozík pode mlýnem.

S Prokopem se rozloučili již,

domlouval mu ještě zasmušile:

„Bratře, chraň to rodné hnízdo milé,

vetřelce ať lačné nevpustíš!

Budou pod základy všude hlodat,

braň se, braň se, abys nepodleh!

Ó, kéž mohu jednou po letech

ruku svou ti ku pomoci podat!“

Prokop klidně děl: „Mne nezastraší

neurvou ni hrudky z půdy naší!“

Nevěstu pak Vácslav k otci ved,

aby požehnal jim naposled.

Na zápraží mlýna děda sivý

schoulen seděl chorý, zimomřivý.

Kolena svá k neholené bradě

tiskne mlčky. Jenom tupý smích

na rtech pohrává mu bezkrevných.

Posléz ruku zvedl. Lehce hladě

dívčí líčko prsty kostnatými

šeptal – (do tmy duše jeho snad

paprslek z těch jasných očí pad):

„Bůh buď s tebou! před vlnami zlými

ochraňuj tě!“ – K synu svému hled

a usmál se trpce. „Co jsem pravil?

Nepřátelský proud jsi nezastavil.

jedinou jsi vlnu vrátit nedoved.

Říkával jsem, – však to dobře víš! –

Moře, moře! Teď snad pochopíš?

Sám jsi poznal, – vidíš, co je síla,

už i tebe s břehu odplavila!“ –

Zas dětinský, nerozumný smích

objevil se na rtech bezkrevných,

při tom v očích bezedné je hoře.

Šeptem opakoval: „Moře, moře!“

Hoch se zarděl až po samé čelo,

cos jej při těch slovech zabolelo.

Zableskly mu oči. „Ne, můj otče, ne!

neshltlo mne moře zvířené,

ale vím, co značí síla jeho! –

Co my proti němu zmůžeme?

slábi jsme a chudi. Padneme.

Jenom silný pánem světa všeho.

Nerovný je zápas. Vítězem

vždycky bude vetřelec ten cizí,

zlatem bojuje i železem

a nám pod nohami půda mizí.

Naše skrovná spráhlá políčka,

naše úroda v nich chudičká

ztratí se v té spoustě panských lánů.

Kdo že staví onu hroznou moc?

nám ni Pánbůh nejde na pomoc,

sám už dávno spojencem je pánů.

Ale víš-li, otče, o čem sním?

Chtěl bych silným, mocným, bohatým

jednou být, jak ono panstvo hrdé!

A pak opříti se! Do boje

přinest vzdorné čelo, pěstě tvrdé.

Rovný s rovným bít se! Marno je,

jako červík ušlápnutý v prachu,

lát a hrozit v úzkostech a strachu,

když nás směle a bez trestu mohou

podle vůle zdupat drzou nohou,

statky vzít a dívčí urvat květ

a řeč naši starou umlčet.

Ale silným býti! Ó, můj sen!

Kterak vyzývavě povznesen

nad své lány strmí dvůr tam bílý!

Kéž bych jednou do těch tvrdých vrat,

která neumí se otvírat,

mohl udeřiti ze vší síly,

vyrazit je s třeskem dokořán,

křiknouti tam: Zde jsem! já! váš pán!

Jak by potom zlekaně a plaše

couvla cizí vlna, klesla níž.

Utopena v moři skoro již

zas by vytonula víska naše!“ –

Cítil krev svou v žilách kypěti,

zabušilo srdce, oči vzplály.

Zahleděl se kamsi v šerou dáli.

Umlk. Zadýchal se. (V paměti

teď po letech ožilo mu znova

každé hnutí malé, slyšel slova –)

Stál tak v hloubku duše rozechvěn.

Nikdo nepromluvil: Otec jen

usmíval se, v modrých očích hoře,

šeptal bez myšlenky: „Moře, moře!“

Tak odešel Vácslav v cizí svět.

Pevnou nohou vyšel, jiskry v oku,

víru v prsou a na srdci květ,

věrnou družku svoji. K jeho boku

tulila se oddaná a pilná.

Práce, práce jen byl život jich,

ve sklamání mnohém, v nadějích

spolu šli a jeho ruka silná

s osudem se bila, tvrdé čelo

o mnohou se skálu rozráželo.

Krev a pot se v jejich stopách leskly.

Nikde odpočinku. Boj a chvat!

Nezbývalo času vzpomínat, –

ne, v té bídě sobě nezasteskli!

Šetřili až s krutou lakotou,

stvrdly dlaně, ohnuly se šije.

Ale nechať příboj kolem bije,

ať na každém kroku trny jsou,

oni jdou! a stále výše jdou!

Začátek už trpký za nimi

s bledou bídou svojí úzkostlivou,

s útrapami přešel mnohými.

S vírou pevnou a s nadějí živou

dále spějí! v novou práci zas!

Vědí, prchá, mizí drahý čas. –

A tam kdesi cestou z nenadání

klesla věrná družka, zemdlela, –

smrti dech se dotkl jejích skrání.

V jedné chvilce krátké zemřela,

na stonání času neměla.

A on zastavil se, aby zlíbal

mrtvé ruce plné mozolů.

Tolik let šli vždycky pospolu!

A jak hlavu nad ubohou shýbal,

bolest přemohla jej, temně vzkřik:

„Za tvou práci všechnu, zlatá, dík!

Odpočineš, – jmeno Páně ctěno! –

ale kdo teď pomůže mi, ženo?“

Neslyšela, – trpký okamžik. –

Ale to už bylo zvítězeno,

cesta před ním rovnala se již,

štěstí zvedalo jej výš a výš.

Mohl odpočinout, léta jdou, – –

slábne. Ale ne, ne! Nepoloží

k odpočinku hlavu umdlenou,

leda pod zem jednou z vůle boží! –

Dávno bílého cos ve snách v dáli

vídal, jak by hrdé zdi tam stály,

okna svítila se, dokořán

otevřena vrata, – polí lán

v nekonečno rozkládal se vůkol.

Rozeznal již; jak by v temno chmur

svitlo náhle, poznal panský dvůr

nad dědinou rodnou. A hle, úkol!

úkol před ním, třeba v dáli byl,

hoden přece ještě zbytku žití!

A on cítil, že má dosti sil

dojít tam a – potom ukončiti!

Zvěděl dávno: hrdý panský rod

ve dvoře tam poznenáhlu schází,

část po části svého zboží hází

marně v obět dravcům. Právě vhod

Vácslav Závěta se hlásil – zlatem

z dálky zvoně, – smluvili se chvatem.

Došel cíle svého. Tady stojí.

Zvedl starý poutník hlavu svoji,

odlesk upomínek ve zracích,

prokmitaly jiskry tam a stíny. –

Šeřilo se. Jako pavučiny

třásně mraků pod nebem se chvěly,

stíny z hlubokých brazd vycházely.

Rozhledl se ještě – naposled.

A pak mlčky těžkou ruku zved,

pokřižoval čelo. Krokem pevným

k vratům došel. Byla zavřena.

Zatlouk pěstí – dutá ozvěna.

Zahleděl se na ně okem hněvným.

„Proč se stavíte mi na odpor?

Závorami zhrdám železnými,

zvoňte jenom vyzývavě jimi,

já dnes přece vejdu, marný vzdor!“

Udeřil svou holí do vrat – volal.

Psi tam jenom vyli v odpověď.

Kéž by mohl v náhlém vzteku teď

rozrazit je silou. Neodolal,

kopl nohou do těch tvrdých vrat,

která nechtěla se otvírat.

Dutý zvuk se rozleh uvnitř dvorem,

ozvaly se hlasy, blíž a blíž,

panská čeleď s hlučným rozhovorem

sbíhala se k vratům. V zámku již

zarachotil klíč a otevírá

pomalu se vráteň. Do tmy ven

rozlila se záře luceren.

„Kdo to?“ ozvalo se. Údiv zírá

z vytřeštěných očí panské chasy.

Zazlořečil kdosi v zadu kdes.

„Kdo to?“ hněvně opakují hlasy,

pěsť se zvedla někde. Zavyl pes.

Stojí poutník starý. Dokořán

před ním se už vrata otevřela.

V očích jak by se mu rosa chvěla.

„Kdo to?“ – „Já jsem – “ řekl, „já, váš pán!“