I. Vstup.

Než vyšel v davy prorok Israele,

by věštím slovem lhostejné kol schvátil,

do pouště hornaté se kamsi ztratil,

kde v postech, dumě noci trávil celé.

Jen provaz na bedrách, cár na svém těle,

živ kobylkami v sebe jen se vrátil,

až věští síly blesk mu čelo zlatil,

že klidně vstal, šel vítat Spasitele.

V poušť netřeba jít dnes – ta kolem zeje

i mezi svými, v drsné resignaci

dlí všickni. – Lze tu růže sbírat z nitra?

Jeť Medusa dnes Musou, v srdci reje

svým drápem bolesti; tak v skřek se zvrací,

co hymnou mělo znít v oslavu jitra.