I. VÝBOŘI.

Již v gymnasiu plamen touhy

v ta jejich mladá srdce pad:

po celý příští život dlouhý

na roli vlasti pracovat.

Když přešli potom z těsných škamen

ku studnici všech svatých věd,

tu přinutil je onen plamen

do různých spolků vstoupit hned.

A odtud cestu snadnou mají

ku výši smělých cílů svých –

hle, všichni statně zasedají

dnes ve výborech plesových.

Toť úřad věru hrozně těžký,

ve schůzích přít se, řečnit též,

pak ve fiakru nebo pěšky

do města spěti na loupež;

u poloviny slyšet dveří,

že „není dneska doma pán“ –

kdo slovům těmto ještě věří,

ten spasen buď a požehnán;

a výmluvy snést všeho druhu

a také trochu hrubostí –

že subskripci to nejde k duhu,

to dlužno uznat s lítostí.

A starosti pak o pořádky

a odznaky a plakáty,

div věru, že za čas ten krátký

jim nesbělí vlas bohatý.

Čas v stálém strachu uplyne tak

a přiblíží se slavný bál –

tu dlužno ještě vzíti smeták

a zametat taneční sál.

Pak ten si sedne u pokladny,

ten dámy uvádět má čest –

stát výborem se – úkol snadný,

však býti jím – jak těžké jest!

Co dá těm dobrým hochům práce

protějšky shánět, kolonny,

sčíst referentům honorace

a těmto dělat poklony.

A trochu pomluv pak a výtek,

toť všechen vděk, jejž bál ten skyt

a ještě zkušeností skřítek

jim šeptá slovo: „Deficit!“

Ó národe, ty pak se netaž,

ký plod ti nese tento boj,

mlč moralisto, který metáš

na hlavy jich hned výtek roj –

„za národ v boj!“ – tu vůli chová

přec každý tento dobrý hoch

a jako v písmu chudá vdova

on dál co doved’, měl, co moh’.