I. Vzduch těžký visí nad krajem

Vzduch těžký visí nad krajem

svíravým smutkem prosycený –

již stichly vzlyky dušené

a přehrály se divé scény,

kadidla vonná uhasla,

dým voskovic již zmizel kdesi –

jenom ten smutek tajemný

pryč z hrobů neprch' v dálné lesy.

Dál se tu plazí po trávě,

kde stíny bledé již se dlouží,

na stromech visí, na křížích

a po pěšinách dál se plouží.

Vlhkotou chladnou ze hrobů,

v nichž hnijí srdce chudých, stoupá,

a jak tu vánek zavane,

se v mlze šedé tiše houpá.