I. Z ULICE.

„Staré světy křísit ku životu,

jako bádat v bludném srdci lidském,

jedno jest; neb ony staré světy,

přikryté dnes časů dávnou plísní,

nejsou víc než bludné srdce lidské

v moderních svých zápasech a bojích.

V obou člověk stále týž a jeden

pod šlehy se krutých důtek zmítá,

fatum slují tam a zákon tady,

proti nimž se týčí stejně vášeň,

stejná vždycky dnes jak před staletím...“

V těchto dumách vnořen šel jsem sady.

V mlze dušičkové stály stromy,

cesty byly plny svadlých listí,

vzduch byl plný syté, čpavé vůně,

v které hmota zvolna zmírající

hlásá poslední svůj žití záchvěv.

Mlhou lampy jen se bledě třásly,

ulicemi na levo i v pravo

chodců pozdních duněl krok a zmíral.

V tom pad výstřel... a hned za ním druhý...

Stanul jsem a slouchal polekaný...

Tu se rychle otevřelo okno,

a tam skřípla vrata... silhouetty

tmou se mihly polooblečených

žen a mužů... hovor, kroky, světla...

Než jsem dále kročil, třetí rána,

čtvrtá potom... „Zastřelil se kdosi...“

„Mířil špatně... dvakrát chybil...“ V trávě

v krvi leží neznámý hoch cizí,

v listí svadlém leží vlhkém mlhou,

kolem zástup zvědavců se kupí,

stráže signály zní v šepot davu,

chvatné kroky – již jej odnášejí

ztmělým sadem, nedávno kde ještě

v letních nocích plných sladké vůně

na lavičkách tisknuly se k sobě

milující, sami sobě světem.

Ze sadu jsem vyšel do ulice

po chodníku tmavém, kluzkém mlhou,

ostrý svit se třás s přízemních oken,

která byla otevřena z kořen.

Musil stanout jsem a hledět do vnitř.

Svíce dvě jsem viděl u postele,

na poduškách bledou hlavu muže,

v žluté záři příšerně tak bledou...

Stíny míhaly se kolem lože,

jedny klečící a druhé v němém

ustrnutí šátky tiskly k očím,

u okna stál kdos a ven se díval,

jakby sledoval tu dráhu duše,

která vybavena z těla svoru

v mhavou podzimní noc uletěla

k hvězdám, jež se před ní skryly němy.

Obrovské kol tiše spalo město...

Kroků pár jen zpátky. – Mladý život

sám se zničil, vším kol pohrdaje,

a zde starý dohrál jen svůj úkol

jistě plný trudů – ale nerad.

Jaká propasť tady mezi nimi!

Jaký obou cíl tam v nekonečnosť?

Jaké záhady v tom, co zvem žití,

a kde hvězda spásy v tom, kde pravda?

Jen jsem tušil, co se odehrálo

zde v mlh závoji. Jak plachý zloděj

plížil jsem se černých domů stíny,

za jichž záclonami sporá světla

kmitala se... Já se skoro styděl

za tu trochu pohodlí a klidu,

jež mne čeká doma, za tu knihu

starých věštců, za ten skrovný asyl,

kam smím zapadnout jak skřivan v pole.

„Lidstva bída padla na mne celá“

i má vlastní sotva zdřímlá vstala

a já záviděl jsem těmto mrtvým:

klasu zdrcenému vlastní vůlí,

klasu zkosenému žatvou doby,

jejich mír a nedostižný oddech...