I. Za stolem za noční chvíle

Za stolem za noční chvíle

sedí stará bílá paní,

sedí v těžkém zadumání,

v koruně a záři bílé.

Někdy straší lidi v hradě,

civí okny do komnaty,

chodí večer po zahradě,

choré ruce rozepjaty.

Tehdy vítr táhle skučí

v akaciích u jezera,

na něž luna světlo leje...

Půlnoc! V dáli zvony hučí

a jich nářek v tichu šera

alejí se žalně chvěje. –