I. Zas jako byl bych v světě novém,

Zas jako byl bych v světě novém,

a přece znám tu každý kout.

Hle, jitro září nad Sychrovem,

kam přišel jsem si oddechnout.

Ó, z ulic rozpálených žhavě

jak pospíchal jsem do lesů,

zkad unavené, těžké hlavě

snad píseň míru ponesu.

Jak těšil jsem se jako dítě

a říkal: každý strom i květ

a každá stezka pozdraví tě,

jak dobrý přítel z mladých let.

Tam usedneš na lávku známou

v tom svatém tichu hlubokém,

kde v snách se srdce svého dámou

jsi nadšen bloudil před rokem.

V snách opět půjdeš po oboře,

rád pěšinku kde každou máš,

a zchvátí-li tě staré hoře,

zde písněmi je vyzpíváš.

Po ulic vřavě jednotvárné

a dusném žáru horkých zdí,

v nichž bez lásky ti srdce stárne

a šťastným být se opozdí –

zde uzdravíš se vzpomínkami,

jež srdci vstříc z těch lesů jdou,

kde intriky a staré klamy

tě v samotě té nenajdou...

Tak myslil jsem... Svit mladé zory

plál ráno na všem, když jsem sám

šel v zamyšlení do obory

vstříc mladým snům a myšlénkám.

Ó krásná, tobě pozdrav rána!

V mém srdci budíš zašlý svět,

má mysl štěstím rozhárána, –

– – stát, bloude, mlčky dej se zpět!

Hle, tabulky se u vrat stkvějí,

z nichž hovoří těch lesů pán:

že přístup je co nejpřísněji

a pod pokutou zakázán...