I. ZBOŽNÁ.

Bože milý, dáváš dosti

v těžké dny nám veselosti;

dej jí ještě víc!

Neb těch našich přítelíčků,

vždyť to vidíš, samých sýčků,

roste na tisíc.

Nejsme z rodu duelantů,

ale z kraje muzikantů,

zpěv má každý rád.

Velebí jím rád i Tebe.

Trochu blíž by bylo nebe,

chtěl by si jen přát.

Vždyť nám místo na srdečnou

mění notu na válečnou.

Nevítaný host.

Přijde-li ta chvíle tuhá,

půjdeme druh vedle druha

odrazit tu zlost.

Živ náš zdravý vtip,

aby bylo líp!

Kde je vtip, tam koná divy,

odlétaje od tětivy,

i ten tenký šíp.

Bože milý, dáváš dosti

v těžké dny nám veselosti;

dej jí ještě víc!

Dej, ať hloupá Evropa

tančí radš až do stropa!

Dost těch tahanic!

Nechceme přec jenom boty

šlapat lidstvo do němoty;

máme lepší vkus:

slyšet chcem, co duše snívá,

o čem v srdcích slavně zpívá

devět rajských múz.