I Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže

Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže

a vládne smutek všednosti, kde kvést by měly růže

a rozlehlými prostory duchovní vůni šířit,

jíž srdce ženy okřívá a jemní vášeň muže,

však chrám je prázdný bez lidí, zborceny slavné síně

a rostou pouze kopřivy, kde kvést by měly růže.

Jsou duše mužů zkaleny a srdce žen jsou mrtva,

je smrtelně bůh uražen i bohyně i bůže,

zde kvést by měly mučenky, pokání bledé květy,

neb v opuštěných srdcích jen smí beztrestně kvést růže.

Však aspoň hudba smuteční by síněmi znít měla

a břečťan sloupy zlomené by obepnout měl úže

a činit slávu dojemnou, když její kouzlo chátrá,

a v skrytém by jen zákoutí kvést měly bílé růže,

jen v nejvnitřnější svatyni, kam jen tak vstoupit nelze,

kam jenom jako náhodou se zablouditi může

a slastnou vůní usnout tam, a ve snu nebe spatřit –

tam občas ve dnech milosti by měly kvésti růže.